Nejsem zvyklý čekat na herecké příležitosti, takže si je vytvářím sám, říká Miroslav Donutil

Film

Ikona

20. dubna 2010, 17.13 | PLZEŇ | Herec a moderátor Miroslav Donutil přijel do Plzně na třadvacátý ročník festivalu českých filmů Finále diskutovat o snímku Pevnost, ve kterém si v roce 1994 zahrál hlavní roli. Oblíbeného komika v poslední době na stříbrném plátně nebylo moc vidět, ale pro jeho fanoušky máme dobrou zprávu - herec nyní natáčí nový film podle scénáře Michala Viewegha Román pro muže. Nejen o filmu Pevnost, ale i o své herecké kariéře a jejích začátcích nám v úterý povyprávěl.

Na festival Finále jste do Plzně přijel kvůli filmu Pevnost, ve kterém jste hrál. Po filmu se konala beseda, jak na vás působila?

Působila na mě tragicky. Je-li na filmu, který vzbudil v letech svého vzniku takovou pozornost a dostal tolik mezinárodních ocenění, 18 diváků a ani jeden se nechce na nic zeptat, je pro mě tragické zjištění.

Čím si myslíte, že to je?

Nevím. Já přijel jen na besedu a očekával jsem, že to bude zajímavé, provokativní a že to bude pro lidi vzrušující, vidět černobílý velmi úspěšný film. Čekal jsem, že pro diváky bude zajímavé setkat se s paní režisérkou, která je svébytná osobnost. Nic z toho se nenaplnilo, tak zase jedu domů. Vůči paní režisérce mi to přišlo smutné.

Jak na vás osobně režisérka Drahomíra Vihanová působí?

Je to dáma, která spolu se svojí vrstevnicí Věrou Chytilovou dosáhla vynikajících úspěchů. Díky perzekucím, které provázely její život, se stala víceméně dokumentaristkou, protože mohla natočit pouze dva filmy – Zabitá neděle a Pevnost. Myslím si, že takoví lidé si zaslouží víc úcty a daleko víc pozornosti. Jsem rád, že na tomhle festivalu jí je věnována pocta, ale pocta vypadá jinak. Tohle bylo takové ošuntělé setkání.

Můžete zavzpomínat na natáčení filmu Pevnost?

Bylo to zajímavé, krásné natáčení. Paní režisérka byla výborně připravená, kameraman Jirka Macák výborně pracoval s kompozicí. Skvěle pracoval na tu dobu nezvykle s ruční kamerou a se zvláštním svícením. Myslím, že i práce s Györgym Cserhalmim, vynikajícím maďarským hercem, byla velmi působivá, protože mluvil jenom maďarsky. Domlouvali jsme se proto přes tlumočnici. Byl to pro mě opravdu zážitek.

Když se podívám na vaše poslední filmy, je to docela dlouhá doba, co jste natočil nějaký větší film, který šel do kin. Čím to?

Nebyla žádná témata, která by mě nějak oslovila. Už necítím potřebu vstupovat do něčeho, kde bych jenom byl. V podstatě od filmu Román pro ženy, kde jsem vystupoval ve scéně na balkoně, jsem, máte pravdu, žádný film nenatočil. Ale teď se to poměrně dost změnilo, a to radikálně. Letos jsme měli v kinech premiéru krásné české pohádky Dešťová víla, která bude na Finále také uvedena. A zrovna teď dotáčím podle scénáře Michala Viewegha s režisérem Tomášem Bařinou Román pro muže. Ten ale nenavazuje na Román pro ženy, nýbrž je úplně novým příběhem o úplně jiných hrdinech.

Nejste jen filmový, ale nyní hlavně divadelní herec, moderátor a bavič. Která role je vám nejbližší?

Velmi úspěšně to střídám. Například to, že jsem teď hlavně divadelní herec, není tak úplně pravda. Posledních šest let jsem se věnoval práci v televizi, a to cyklu 3 plus 1. To byly tři povídky vždycky na jedno téma. Díky tomu, že jsme natočili 20 pokračování, tak jakoby technicky vzniklo 20 celovečeráků. Rozhodně jsem neměl nouzi o práci před kamerou. Co se týče role baviče, což je slovo, které vymyslel Karel Šíp a není mi dvakrát sympatické, tak ta skončila někdy v roce 1998. Myslím si, že jsem se vyvykládal ze všeho, co jsem chtěl. Pouze s jedním představením jezdím na zájezdy po České a Slovenské republice, protože málo platné, divák se chce bavit a smát. Takže pokud ta zábava má nějakou kvalitu, a doufám, že ji má, tak to má smysl.

Jak to zvládáte všechno spojovat?

Rozdělení rolí mezi film, divadlo, zábavu a televizi je v dané možnosti, co se zrovna nabízí. Na to je ostatně herec odkázán. Ale já jsem člověk, který byl vychován Na provázku v kultu autorského herectví a nejsem zvyklý čekat. Takže když nikdo nic nenabízí, tak si nabízím sám sobě a vytvářím sám.

Výrazněji jste se u filmu proslavil až na začátku 90. let. Kde byl ten zlomový okamžik?

Žil jsem v Brně, 200 kilometrů od Prahy. V Praze se všechno točilo, vytvářelo a v Brně jsme dělali umění, když to řeknu zjednodušeně. S Divadlem Husa na provázku jsme byli takovou avantgardní guerillou, která se probíjela tím režimem, ve kterém jsme žili. Prosadili jsme to až tak daleko, že jsme začali vyjíždět do zahraničí.

Jak jste toho dosáhli?

To zpočátku vládnoucí garnitura nenesla lehce, ale protože měla ráda dolary a marky a protože si už nemohla dovolit odmítat, začala nás pouštět. Pak jsme začali dosahovat úspěchů ve světě, což tady nezůstalo bez odezvy a postupem času se to divadlo stalo velmi slavným i doma. Je to zvláštní, že jsme si to nejdřív museli z toho světa přivézt. Ale fakt je, že to divadlo se prosazovalo texty a způsobem, který byl na tu dobu nevídaný. Takže de facto největší slávu jsem zažil v tomto divadle. To všechno ostatní z ní jen vycházelo.

Máte ze všech těch rolí, které jste ztvárnil, nějakou oblíbenou postavu?

To je těžké určit. Jen na Provázku jsem odehrál 55 postav a v Národním divadle asi 30. To je na divadle, vemte si ty další stovky rolí a vyberte z toho jednu. Vždycky se nejvíc věnuju té postavě, kterou zrovna zkouším, kterou zrovna točím. Momentálně mě nejvíc pohlcuje postava zkorumpovaného státního zástupce Cyrila, jak říkám, snad jediného zkorumpovaného v této zemi, který by měl posloužit v tom filmu jako návod všem ostatním státním zástupcům, aby se tak nechovali. Ale dalo by se říct, že Sluha dvou pánů a postava Truffaldina. Sluhu dvou pánů hrajeme v Národním šest let a blíží se 500 reprízám, tak to je postava, která asi je výrazná. Je to něco, co zajímá stále tolik lidí, takže chcete-li konkrétně, tak asi Truffaldino.

Podle čeho si vybíráte role?

Musí mě to zaujmout. V divadle je to něco jiného, tam samozřejmě dramaturgie vybere za vás, protože potřebuje mít nějakou tvář a nějaký charakter. Takže vám nabídnou nějakou roli, kterou do té dramaturgické linie zasadí a zeptají se vás. Dneska už se zeptají, dřív to nedělali. Když jsem byl mladý herec, tak jsem si přečetl, že hraju tohle a tohle a zkouším tehdy a tehdy. Dneska se ptají a domluvíme se, jestli ano nebo ne. A jestli to je prospěšné pro dramaturgii, tak to zkoušíme.

Tohle je u divadla, co u filmových rolí?

Tam vám nějakou roli nabídnou, vy si to přečtete, aspoň já to tak mám, podívám se do toho a řeknu – tohle chci, nechci dělat. Podle toho, jak mě to zaujme už při četbě, se orientuju a jednám už od samého začátku, co jsem v téhle profesi.

Přitom jste ale původně chtěl být novinář...

Chtěl jsem být novinář, protože mě v té době, ve které jsme žili, hrozně zajímalo to, jak novináři jezdí po světě a dělají reportáže. A protože se po světě normálně jezdit nedalo, tak mě to lákalo. Nicméně brzo jsem zjistil, jak jsem začal brát rozum, že ti novináři, co jezdí po světě, nejsou v tom světě jen tak zadarmo. Že musí psát něco, co se jim třeba vůbec nechce, aby mohli zase do toho světa vyjet. A tak daleko se mi zajít nechtělo, takže jsem v podstatě velmi rychle tu myšlenku opustil.

A jak jste se tedy dostal k herectví?

Novinařinu taky trochu ztížilo to, že jsem si zkomplikoval maturitu na gymplu, kterou jsem udělal později. Mezitím jsem na naléhání spolužáků stihl udělat přijímačky na Janáčkovu akademii múzických umění obor herectví, kde brali i bez maturity, kterou jsem pak dodělal na podzim. Vlastně se tím potvrzuje to, že člověk má v životě nějaké poslání, nějakou touhu a cíl, za kterým si jde a jenom si to neumí definovat.

Takže jste podvědomě vždycky chtěl být hercem?

Vlastně jo. Jenom si neřeknete jako dítě – budu jednou hercem. Možná některé děti jo, řeknou si, že chtějí být třeba letcem a pak se jím stanou, a je to docela překvapující. Myslím, že se mnou se ta herecká linie táhla už od dětství. Pořád jsem usiloval o to, být někde středem pozornosti, aby se na mě někdo díval, aby někdo reagoval ve třídě, na táboře, kdekoli. Takže asi jo.

Tématické zařazení:

» Film