Obrazem: Rusko - S tatrou v horách Alaje - Cestování

Cestování

Obrazem: Rusko - S tatrou v horách Alaje

Doprovodný obrázek

22. ledna 2010, 08.54 | Jako stříbrný had se klikatí Zeravšan v širokém korytě mezi písečnými nánosy. Nad řekou se prostírají zelené, uměle zavlažované terasy. V dálce se tyčí vysoké hory pokryté věčným sněhem a ledem. Jedeme kolem řeky po kamenité cestě, která však náhle začne prudce stoupat a zařezávat se do skály. Za přemostěnou strží pak vozovka šplhá na protější sráz k jedné z obdělávaných teras.

Lumír s Lenkou jedou za mnou v naší expediční tatře, já na terénním motocyklu prozkoumávám terén.

Kompletní posádka expedice – Leoš, Lumír, Lenka a pes Koyuk na slovensko-ukrajinské hranici u Užhorodu.

„Další most vypadá dobře!“ volám na kamaráda za volantem a dodávám: „Cesta je ale zatraceně úzká. Musíš si dát bacha!“

Obyvatelům v údolí horního Zeravšanu se podařilo odvážné dílo. Do skalních stěn kaňonu vytesali silnici, dobrých sto metrů nad tokem řeky. Nemohli ovšem tušit, že kromě jejich volských spřežení tudy jednou pojede nákladní auto.

Lumír zastaví a já vyhrabu mezi nářadím skládací metr. Zjišťuji, že cesta je o dvacet centimetrů širší než rozteč vnějších disků kol. Sklopím levé zrcátko a Lumír jede krokem za mnou. Na straně řidiče obytná nástavba doslova „líže“ skálu. Jak dlouho to ještě půjde bez maléru? Mocně nás to táhne k ledovci, pramenům řeky, která teče hluboko pod námi. Máme k němu ještě přes sto kilometrů a za sebou teprve necelou polovinu cesty tímto údolím.

Jedu na motorce napřed, každou chvíli se ale zastavím a přesvědčuji se, jestli je s náklaďákem všechno v pořádku. Přitom pozoruji Lenku, která vystrčila hlavu střešním poklopem kabiny, aby mohla v kritických momentech řidiče varovat. Ze své „pozorovatelny“ dává příkazy Lumírovi, když hrozí náraz nástavby o skalní stěnu. Najednou zpozoruji něco, co oba nemohou vidět.

Jedna z vesnic v zeravšanském údolí. Místní obyvatelé si staví odedávna domy z vepřovic.

„Honem, přidej plyn!“ křičím rozčileně a divoce mávám.

Teď zjišťuje i Lumír, že se mu propadá pravé zadní kolo. Krajnice se začala bortit. Nejdřív se řítí do řeky jen malá lavina kamení, pak se ale utrhne celá pravá část cesty.

V poslední chvíli najede kolo znova na pevnou půdu. S úlevou si oddychnu. Hned za zádí auta chybí totiž dlouhý a skoro metr široký kus vozovky, jako by ho z ní vyrvala ruka obra.

Oba vyskočí z kabiny a zírají na to nadělení.

„Panebože, co teď?“ vyhrkne Lenka.

Cestu zpět do civilizace máme odříznutou a tak radši mlčím.

„Musí se vylámat kus boční skály. To je jediné řešení!“ navrhuje Lumír, jako bychom měli po ruce sbíječku a bednu dynamitu.

Osel v údolí Zeravšanu pořád ten hlavní dopravní prostředek.

„Jedem dál!“ rozhoduji. „Příští vesnice nemůže být daleko. Tam nám snad někdo pomůže.“

Po chvíli dorazíme k rozlehlé rovině nad řekou. Jaký je to kontrast proti okolní kamenné pustině: sytě zelená pole jsou protkaná zavodňovacími kanály, které rozvádějí vodu po celé obdělávané ploše. Rostou tu hlavně brambory. Za políčky prosvítá mezi topoly několik domků. Když k nim dojedeme, připadá nám to tam jako po vymření. Nikde ani človíčka. Chalupy z vepřovic mají tlustou jílovou vrstvu na plochých střechách. Ta nepropouští vodu, v zimě chrání před mrazem a v létě před vedrem. Na nich se suší rozprostřené meruňky
a moruše. U domků je úhledně narovnáno dříví na topení. Kolem běhají slepice, kachny
a husy se cachtají v potoce u cesty.

Jako první nás objeví několik dětí. Než však dorazíme na náves, seběhlo se na ní už nejméně dvacet lidí. Dívají se na nás, jako bychom spadli z jiné planety.

„Kde najdu vašeho předsedu?“ ptám se.

Pečení chleba na horním toku řeky Zeravšanu. Obyvatelé pečou své chlebové placky stále v tradičních hliněných pecích.

Jeden z vesničanů ukáže na staršího muže v černém chalátu - vatovaném dlouhém kabátu, který nosí Tádžikové v každé roční době. Na hlavě má ťubetějku, černou hranatou čepičku s bílým vyšíváním. Nohy mu vězí ve vysokých jezdeckých botách. Předseda se na nás dívá stejně přátelsky jako ostatní. Jakmile se však ode mne doví, že jsme poničili jejich příjezdovou cestu, ztuhne mu úsměv na tváři. To je pochopitelné, přerušilo se tím jediné spojení vesnice s okolním světem. Když rychle dodávám, že se ulomil jenom kus krajnice, nabude starý muž zase rovnováhy a obličej se mu rozjasní.

Dává příkaz zapřáhnout koně a na vůz naložit nářadí. Mají s námi jít všichni muži z vesnice. Předseda cválá na svém vraníku v čele. Lenka zůstává, Lumír a já jedeme s ostatními na žebřiňáku k místu škody.

Do kaňonu dorazíme za necelou hodinu. Fjodor Aleksandrovič, tak se jmenuje předseda, obhlíží poničenou cestu a tvrdí: „Není to tak zlé, jak jsem si myslel. Do večera bude všechno v pořádku.“

Nařizuje to, co navrhoval i Lumír: do skalní stěny se má vykutat zářez, ne ovšem pomocí sbíječky a dynamitu, ale krumpáči. Naštěstí se zvětralá hornina drolí a je možné ji docela dobře odkopávat. Všichni, včetně Fjodora Aleksandroviče, popadneme nářadí a pracujeme, až se z nás kouří. Je už tma, když padá dolů do vod Zeravšanu poslední lopata kamenné suti.

Za svitu měsíce se vracíme do vsi. Z našeho auta přinesu dva kartony vodky a každému muži dám láhev. To je pro ně ta nejlepší odměna za těžkou práci. Vodka pálená ze pšenice je tady vzácnost. Nejbližší město je vzdálené dva dny na koni. Tam se prodává jen pod pultem
a navíc je velmi drahá.

Lenka na návsi není, zůstal tam jen náš pes, kterého přivázala k jednomu z topolů. Od dětí se dozvídáme, že odešla s Tinou, předsedovou ženou. Fjodor Aleksandrovič nás zve k sobě domů. Tam Lenka pomáhá v kuchyni paní domu připravovat večeři z našich zásob. Konzervy jsou pro nás každodenní strava, pro rodinu Fjodora Aleksandroviče hotová hostina.

Fjodor nás vyzve, abychom jim řekli něco o sobě a naší cestě. A tak hostitelům vyprávíme, že jsme na cestě napříč Ruskem už od začátku května a naše putování potrvá až do zimy, s cílem u Bajkalského jezera. Během hovoru mne napadne se předsedy zeptat, jak přišel ke svému typicky ruskému jménu. Je přece asijský Tádžik a ti nemají etnicky s Rusy nic společného. Stane se z toho dlouhé vyprávění, nejen o Fjodoru Aleksandroviči, ale i o ostatních vesničanech.

Jejich cesta utrpení začala za druhé světové války. Rusové pracující na bavlníkových polích v údolí řeky Syrdarji museli na frontu a chyběly tam pracovní síly. A tak stalinské úřady násilím nahnali rolníky i z těch nejzapadlejších horských vesniček někdejší obrovské sovětské říše k nejbližší silnici a na nákladních autech je odvezli do rovin. Museli tam dřít na bavlníkových polích jako kdysi otroci v Americe. Návrat do horských domovů jim byl povolen až krátce před rozpadem Sovětského svazu. Na nucených pracích pro sověty dostal pak náš hostitel stejně jako jeho krajané své ruské jméno, protože to jeho původní nedokázali dozorci vyslovit. A tak byl otec ze dne na den přejmenován na Aleksandra a jeho syn na Fjodora Aleksandroviče, tedy Aleksandrova syna.

Poté co zavedl Gorbačov demokratické reformy, mohli se vyhnanci konečně vrátit do svých vesnic. Co tam ale našli, bylo k pláči. Práce celých generací zmařena, domky vydrancované
a polorozpadlé, zavlažovací zařízení zničená, pole zarostlá křovím. Přesto tu všichni zůstali
i jejich děti a vnuci, co se narodili ve vyhnanství a nikdy předtím nevstoupili na půdu předků. Dali se s velkou energií do práce při obnově a teď už zase země vypadá jako tenkrát, když ji museli opustit.

Autor se psem Koyukem – aljašským malamutem na Pamíru.

Bohatou gestikulací se Fjodor Aleksanrovič omlouvá, že má pro hosty jenom jednu místnost. Neměli jsme vůbec v úmyslu ve vsi přenocovat, ale jeho nabídku musíme ze slušnosti přijmout, jinak to nejde.

Ráno se rozhodneme, že u nich celý den pobudeme a pomůžeme Tině při práci. Náš návrh přijímá s nadšením a v doprovodu tří jejich vnuček jdeme s lopatami a motykami do pole. Děvčata mají na sobě totéž co babička: dlouhé, doma šité šaty, pestré šátky a na nohou gumáky. Všechny mají černé vlasy spletené do copů.

Nejdřív pomáháme čistit zavodňovací příkopy, vyhazujeme z nich bahno a pak okopáváme brambory. To nám trvá celé dopoledne. Pak češeme meruňky. Stromy jsou staré, zasadili je jistě už pradědové. Plody jsou sice malé, ale úžasně aromatické. Chutnají mnohem líp než velké pěstěné, které se běžně prodávají v Evropě. Řada mohutných morušovníků zadržuje sesuv půdy z hor a brání tomu, aby byla z polí splavena ornice. Stromy jsou plné plodů, které vypadají jako ostružiny. Plodí tu dva druhy – bílé a černé moruše, oba stejně sladké.

Večer se v kuchyni porcuje čerstvě poražené jehně a vaří se s rýží a drobně nakrájenou mrkví ve velkém kotli. Tohle tradiční jídlo se jmenuje plov. Připravuje se jen při zvláštní příležitosti a naše návštěva je taková událost. Plov je nemyslitelný bez lepjošek, velkých tlustých placek z pšeničné mouky. Placky jsou nejlepší ještě teplé. V hliněné peci, která vypadá jako homole cukru, už hoří oheň. Je to nejzvláštnější pec, jakou jsem kdy viděl. Oválným otvorem můžu nahlédnout dovnitř. Když dřevo dohoří, je tam velký žár. Lepjošky čekají připravené, láskyplně ozdobené špičatým dřívkem. Zbytek žhavých uhlíků se vyhrabe a placky se prudce připlácnou na horké vnitřní stěny. Dvířka pece se pak pečlivě uzavřou a utěsní. Za půl hodiny pozoruji, jak tam Tina stojí a pozorně naslouchá. Náhle otvírá dvířka a placky vyndává – ne však ze stěn, ale ze dna pece. Tato tradiční pec funguje totiž „plně automaticky“. Jakmile jsou lepjošky upečené, odpadnou ze stěn samy. Hospodyně to slyší a může je hned vytáhnout.

Plov se podává ve velké míse, na povrchu plave vrstva tuku. Jí se rukama a z prstů skapává mastnota zpátky do talíře. Chutná výborně, ale pro nás Evropany je takové jídlo příliš těžké. Výjimečně si dám i já na trávení skleničku vodky.

Vstáváme se slepicemi, loučíme se s hostiteli a slibujeme, že se na zpáteční cestě od ledovce zastavíme.

Postupujeme kupředu však jen zvolna, tentokrát to není vinou úzké vozovky, ale včerejší večeře. Znova a znova musíme zastavovat, jeden po druhém vyskakujeme a cestou stahujíce kalhoty mizíme co nejrychleji za nejbližším keřem. Tak tučné jídlo zkrátka každý nesnáší!

Více o autorovi, jeho diashow a fotografické knize RUSKO: Země plná překvapení
(Od Karpat až k Bajkalu, hledání přirozeného způsobu života a nedotčené přírody) najdete na internetových stránkách: www.leossimanek.cz

Text a foto: Leoš Šimánek

Doprovodný obrázek Doprovodný obrázek	Doprovodný obrázek Doprovodný obrázek	Doprovodný obrázek Doprovodný obrázek	Doprovodný obrázek Doprovodný obrázek
Doprovodný obrázek Doprovodný obrázek	Doprovodný obrázek Doprovodný obrázek	Doprovodný obrázek Doprovodný obrázek	Doprovodný obrázek Doprovodný obrázek
Doprovodný obrázek Doprovodný obrázek	Ikona Ikona