Cesta na Borneo

Cestování

Doprovodný obrázek

11. dubna 2008, 16.41 | Zpráva o tom, jak jsme nevyfotili vzácnou opici
Cesta na Borneo, kterou jsme s fotografem divočiny Petrem Slavíkem podnikli během letošního února a března měla dva velké cíle. Vyfotit vzácného hulmana běločelého, opici, kterou profesionálně doposud nikdo nevyfotografoval. Tento cíl se bohužel splnit nepodařilo, čas, který jsme mohli v oblasti, kde se vyskytují strávit, se ukázal jako směšně krátký

Druhým cílem bylo natočení dokumentu o práci fotografa v divočině. Myslím, že materiálu, ze kterého se film sestříhá je opravdu dost a následující půlrok nás čeká mravenčí práce, aby film dostal podobu, jakou si představujeme. Neplánovaně o to příjemněji se mi však podařilo stát se na týden chovatelem medvědů malajských a získat řady zkušeností, které mohu využít ve svojí práci.

Sungai Wain – přátelská džungle

Výpravu do východního Kalimantanu jsme plánovali zhruba rok. Měla navázat na naší předchozí spolupráci při přípravě fotografické publikace Divoká srdce. Ta vznikala v areálu ústecké zoologické zahrady v průběhu 4 let. Zatímco Petr Slavík je zkušený cestovatel, pro mě to byla první opravdu velká cesta do divoké přírody. Naše návštěva indonéské části ostarova Borneo trvala měsíc, který jsme strávili na několika místech v blízkosti přístavu Balikpapan. Ten byl rovněž cílovou stanicí dlouhého letu z Prahy. Prvních 14 dní jsme věnovali jednomu z posledních zachovalých primárních pralesů v jihovýchodní Asii. Sungai Wain je přísně chráněná oblast, kam se běžný obyvatel, natož návštěvník Indonésie nikdy nedostane. Díky úsilí našeho kamaráda, významného českého primatologa Stanislava Lhoty jsme obdrželi statut výzkumníků, který nás opravňoval ke vstupu do „zakázané oblasti“. Sungai Wain je jediné místo na světě, kde se vyskytuje vzácný hulman běločelý. Kromě toho je zde mnoho dalších druhů primátů, šelem, savců, plazů, ptáků, hmyzu a samozřejmě mimořádně zachovaná flóra deštného pralesa. Naší základnou se stal Camp Djamaludin, velký dřevěný srub uprostřed džungle, odkud jsme podnikali treky po stopách zdejších zvířat. Jak jsem již uvedl, hulmana běločelého se nám za tak krátkou dobu nepodařilo vystopovat, zaslechli jsem pouze zvukové projevy. Ostatně Stanislav Lhota, který se mimo jiné zabývá jejich výzkumem, hulmany běločelé za roky, které na Sungai Wainu strávil viděl jen několikrát a jediné fotografie tohoto primáta pochází právě od něho, případně od holandské výzkumnice Gabrielly Fredriksson, která na Borneu žije již 12 let. Na druhou stranu se nám podařily úžasné záběry hulmanů kaštanových, gibonů, makaků vepřích, cibetek malajských, varanů a mnoha dalších druhů v čele s neuvěřitelně zbarvenými bornejskými motýli. Není náhodou, že v brzké době se do stejného místa chystá známý zpěvák Dan Bárta, proslulý svými fotografiemi bezobratlých živočichů. Když už jsme u celebrit, před několika lety na Djamaludinu pobývala také Julia Roberts…Celkově se dá říci, že Sungai Wain je úžasné místo. Příjemné je, že zdejší džungle je jaksi přátelská, na rozdíl od Afriky či Jižní Ameriky. Největšími predátory jsou medvěd malajský a levhart Diarův, což jsou ovšem zvířata velmi plachá, která se člověku zdaleka vyhýbají. Rovněž hadi či hmyz zde nehrozí tolik, takže na rozdíl od zmiňovaných oblastí jsme v klidu mohli trávit krásné večery na břehu říčky Bugis, bez obav, že nás v nejbližší chvíli něco napadne. Připočteme-li k tomu kuchařské umění a smysl pro humor, kterým oplýval náš indonéský doprovod Saiful Bachry, zvaný Ipul, můžeme říci, že 14 dní v srdci džungle proběhlo jako celkem příjemný vandr v panenské přírodě. Samozřejmě, že se občas přihodila nějaká nepříjemnost, asi nejvíc nás soužili všudypřítomné pijavice a také pád do potoka spojený s utopením drahých fotopřístrojů nebyl zrovna ideální. Vlhké prostředí pralesa pak vedlo k tomu, že nám takřka všechno vybavení, především oblečení zplesnivělo, ale klady nakonec doopravdy předčily zápory, takže k úplné spokojenosti opravdu chyběl jen kýžený snímek vzácného hulmana.

Nosaté opice jen na chvilku

Druhá část pobytu v oblasti východního Kalimantanu měla pro každého z nás jinou náplň. Pouze začátek jsme absolvovali společně a pak jsme se s Petrem rozdělili. Cesta ze Sungai Wainu do Kampung Baru, rybářské vesnice, která se pro Petra stala novým domovem po zbytek pobytu na Borneu byla ještě společná, stejně jako jedna noc v rodině jednoho ze zdejších obyvatel. Do Kampung Baru jsme se plavili rybářskou bárkou po řece Wain a posléze Balikpapanským zálivem. Wain přestože je plný krokodýlů, doslova láká k osvěžení se v horkém tropickém dni. Po většinu cesty jsme jeli krásnou krajinou úžasně čistou řekou. Daleko horší je pak vjezd do rybářské vesnice. Zdejším zvykem je odhodit vše do vody, takže poslední metry cesty si připadáte, jako když jedete stokou. Dojem umocňuje to, že především omladina, plně oblečená co chvíli do vody plné odpadků skočí. Z Kampung baru jsme potom večer a ráno vyráželi do oblasti mangrovů s jediným cílem. Nafotit a nafilmovat známé opice s velkým nosem – kahau. Jak jsem již uvedl, zúčastnil jsem se jen dvou výjezdů, pro potřeby dokumentu se podařilo natočit dostatek materiálu, neboť kahau je zde doopravdy dostatek. Petr jako správný fotograf potřeboval více času, proto zůstal v Kampung Baru až do odletu a já jsem se mohl poslední týden věnovat své velké lásce…

Medvědářem v Indonésii

Díky svému kamarádovi Michalu Bromovi jsem se na týden stal dobrovolníkem v zařízení Kawasan Wisata Pendidikan Lingkungan Hidum (KWPLH) na km 23 od centra Balikpapanu. Michal zde pracuje jako dobrovolník na dva roky a mezi jeho činnosti patří i starost o zdejší pětici medvědů malajských. Jedná se o zvířata, která byla kdysi pro špatné zacházení odebrána soukromým majitelům. Některá si odnesla trvalé následky, například Benny má vytrhané všechny drápy, což je pro medvěda opravdu mimořádný handicap. V KWPLH nalezli nejmenší medvídci na světě úžasné podmínky pro svůj život. Lesnatý a členitý výběh o rozloze 1,3 hektarů doplňuje na indonéské poměry moderní a dobře vybavené zázemí. Chov medvědů zde odbroně vede již zmiňovaná Gabriella Fredriksson, která se zabývá především výzkumem tohoto druhu ve volné přírodě. Praktické věci pak má na starosti Ali Redman, která si do Indonésie přinesla bohaté zkušenosti z práce v domovské Zoo Seattle. Především díky ní jsem si mohl vyzkoušet praktické ukázky práce s těmito šelmami. Plně se využívá jejich neuvěřitelná inteligence, paměť a také motorické schopnosti. Malajští medvědi dokáží používat přední tlapy jako ruce, čímž se velmi podobají primátům. Ve volné přírodě nenocují v brlozích, ale splétají si stromová hnízda podobně jako orangutani. Vzhledem k tomu, že jsem zaměstancem ústecké zoologické zahrady, která je největším chovatelem tohoto druhu u nás, jsou pro mě získané poznatky a zkušenosti opravdu neocenitelné. Kromě medvědů se V KWPLH věnují také osvětě a výukové činnosti jak pro děti, tak pro dospělé Indonésany, je zde malá botanická zahrada a psí a kočičí útulek. Ten má nyní 97 obyvatelů, o které je opravdu bezvadně postaráno. Především Ali hýří nápady do budoucna a já jí moc držím palce, aby se jí v nelehkých podmínkách indonéské byrokracie a zdejšího přístupu k řešení problémů podařilo zrealizovat. Poslední týden uplynul jako voda. Poslední den jsme už opět společně s Petrem navštívili orangutanní základnu a turistickou lodge Samboja, kde se nám podařily nádherné záběry orangutanů bornejských, byť se nejedná přímo o wild life fotografie. A pak loučení se všemi novými přáteli a odlet směr Singapur, Frankfurt, Praha…Terima Kasih Indonesia, zážitky zde získané asi nejdou pořádně reprodukovat, ale jsou doopravdy na celý život.

Text a foto: Roman Nešetřil