Z Evy Jeníčkové je znovu Marika

Rozhovory

Doprovodný obrázek

24. září 2008, 22.19 | Psal se rok 1983, když poprvé zazářila ve filmu Sněženky a machři coby půvabná dcera profesora tělocviku Marika. Tehdy by ji ani ve snu nenapadlo, že se po pětadvaceti letech vrátí do stejné role.

Eva Jeníčková už devatenáct let žije a hraje v Americe. Ještě před rokem měla spoustu jiných plánů a rozpracovaných projektů a fakt, že se v Čechách zúčastnila natáčení volného pokračování svého prvního filmu, je jen dokladem rozmanitosti života.
Co vás oslovilo na pokračování Sněženek a machrů, že jste si v Americe udělala tak dlouhou pauzu?
Mému rozhodování nahrála určitá osobní situace, v níž jsem se ocitla. Potřebovala jsem si udělat pauzu, abych se na ni mohla podívat s odstupem. Do toho přišla nabídka Sněženek. Asi to tak mělo být. Ale nekývla jsem hned, chtěla jsem vidět scénář. Protože jsme se dohodli na úpravách a protože film točí skvělý režisér, šla jsem do toho.
Původní film režíroval Karel Smyczek, tenhle Viktor Tauš.

Karel mi vysvětlil, že o sobě ví, že je dobrý na teenagery. Problematika dospělých už ho tolik nebere, takže je rád, že se režie ujal Viktor. To první pro něj byla výpověď, tohle už by nešlo od srdce. Toť vše. Žádná rivalita, žádná senzace. Karel Viktora velmi podporuje.
Jak se vám s Viktorem Taušem spolupracuje?
Skvěle. Je to člověk, který má obrovské množství pozitivní energie, nebrání se komunikaci, dá hercům potřebný prostor. Netrpí manipulativními mindráky a nepotřebuje si prosazovat vlastní ego, což je pro spolupráci to nejlepší. Celý štáb je skvělý. Což už se bohužel nedá říct o produkcích.
Jaký je příběh Mariky a ostatních po pětadvaceti letech?
Marika přiletí z Ameriky, kde žije, za svým tátou, který tady tak trochu zamrznul. Má pořád své staré běžky, předpotopní boty a všemu, co přinesla nová doba, se zavile brání. Na horách se náhodou potká s Vikim Cabadajem, který tam učí lyžování. Jak to bude dál, neprozradím. Přijďte se podívat do kina. Film má v říjnu premiéru.
V Americe jste poměrně vytížená. Nemáte strach, že vám utečou nějaké nabídky?
Když jsem vystoupila z letadla a zapnula si mobil, přišla mi SMS od mého manažera, že mám točit dvě reklamy. Řekla jsem si, že mám smůlu a hodila to za hlavu. Když se člověk pro něco rozhodne, nemůže zároveň myslet na to, coby kdyby někde jinde.
I v české televizi jste se objevila v reklamě, která propagovala nějaký prostředek na hubnutí.

Je to spíš vitaminová podpora, nic špatného, jinak bych to nedělala. Byla to shoda okolností, volali mi do Los Angeles a nevěděli, že sem jedu točit film. Prostě perfektní shoda okolností, včetně dalšího skvělého režiséra Honzy Soukupa.
Herci se často tváří, že je pro ně reklama něco podřadného.
Vzpomínám si, že když jsem v osmdesátém devátém přijela poprvé do Ameriky, kde byla televize prošpikovaná reklamami, které mi šly hrozně na nervy, říkala jsem si, že bych se v životě jako herečka nezaprodala reklamě. A taky jsem si tehdy říkala, že bych si v životě neobarvila vlasy. Příklad klasického „nikdy neříkej nikdy“. Reklamy v L.A. točím už dlouho a beru je jako součást profese. Točí je přece všichni, Dustin Hoffman nebo Brad Pitt a George Clooney. Když se herectvím živím, reklama dobrá a jsou za ni peníze, tak přece není problém.
A u blond vlasů zůstanete?
Určitě bude zase změna. Tenkrát přišla nabídka hostovat v Champ Cars. Barvu vlasů jsem změnila kvůli tomu a roli korespondenta pro CBS „60 minut“, kde jsem natáčela se šampionem Jonathanem Fatalitym. Docela se mi to líbilo, jen jsem se zpočátku, vždycky když jsem šla kolem zrcadla, lekla, že je u nás nějaký cizí blonďatý zloděj. Pak přišlo focení pro Playboy, tak jsem říkala, proč to nezkusit s blonďatými vlasy. Změna je život.

Vizitka
Vystudovala DAMU a v červnu 1989 získala Fulbrightovo stipendium a odjela studovat do USA.
V Americe vystudovala tanec u Alvina Aileyho, nezávislé herectví u Larry Mosse a v HB Studio zpěv, sedm měsíců účinkovala v experimentální divadelní verzi podle filmu Harold a Maude ve Švýcarsku, dva a půl roku v Hamburku v muzikálu Cats, rok a půl v muzikálu Ragtime v Los Angeles, kde dnes žije.
Je provdaná za scenáristu a choreografa bojových umění Marka Mikitu, s nímž vlastní dům ve Venice.
Před odchodem do USA u nás natočila například filmy Tři od moře, Jak básníci přicházejí o iluze, Rumburak, Dobré světlo, Dva na koni, jeden na oslu, Šelma sedlák, Jak básníkům chutná život, Anděl svádí ďábla, Hauři, Temná aréna a v roce 2004 Jak básníci neztrácejí naději.
V USA hrála mimo jiné ve filmech Muž na Měsíci, Deník sexuálních obětí, Hidden Agenda, Zpívající detektiv či v seriálech Monk, Days of Our Lives, Ally McBeal, Suddenly Susan či Providence.

Text: Zuzana Janotová
Foto: Dagmar Hájková