Fotbalista Stanislav Ehnert slavil osmdesát

Rozhovory

Ikona

16. září 2008, 14.29 | Ústí nad Labem│Může si připadat jako poslední mohykán. Výborný fotbalista, všestranný sportovec, skvělý člověk a kamarád – Stanislav Ehnert, oslavil 17. září osmdesáté narozeniny. Jeho bohatá fotbalová kariéra je spojena především s modrobílým dresem ústeckého Spartaku. V barvách tohoto klubu odehrál v průběhu čtrnácti sezon téměř šest set zápasů. A protože léta běží – stal se z ničeho nic posledním žijícím pamětníkem obou prvoligových sezon ústeckého fotbalu – 1952 (hrálo se systémem jaro - podzim) a 1957/1958.

Povídání s jubilantem ani nešlo začít jinak. Vzpomínáte si ještě na své fotbalové začátky a hlavně na příchod do Ústí nad Labem?
Samozřejmě. Je to v podstatě jednoduché. Až na dvě výjimky jsem aktivní fotbalový věk prožil v ústeckém fotbalu. Po začátcích v SK Hlubočepy jsem se po válce vrátil do SK Bystřany, odkud jsem pak přes divizní Hvězdu Trnovany na podzim 1949 přestoupil do ústecké Armaturky, která se stala mým osudem.
Modrobílý ústecký dres jste však tehdy oblékal krátce. Po jedné sezoně přišla na řadu vojenská základní služba a vaše působení ve slavném ATK (Armádní tělovýchovný klub, později Dukla Praha – poznámka autora)…
Nastoupit na základní vojenskou službu přímo do ATK Praha, to byl neskutečný sen. Byl jsem v sedmém nebi. Najednou jsem se ocitl v kolektivu výborných fotbalistů, kteří se tenkrát v ATK sešli. A hrát s Masopustem, Pluskalem, Novákem, Pažickým, Dolejším a dalšími, to byl nezapomenutelný zážitek. Dodnes se s touto skvělou partou scházíme. Každý rok den před Silvestrem máme na Julisce setkání bývalých členů ATK a Dukly. Naposledy se nás tam sešlo pětasedmdesát. Nejstarším byl Láďa Hlaváček, ročník narození 1924…
V pražském ATK, stejně jako nyní v Dukle, však nebyli pouze fotbalisté. S kým jste se ještě v Praze pravidelně potkával?
V ATK byli na tehdejší dobu opravdu výborné tréninkové podmínky. I proto se zde soustředila celá řada vynikajících sportovců, většinou šlo o reprezentanty Československa z různých odvětví. Jen namátkou mohu jmenovat známé atlety Jungwirtha, Skoblu, boxera Zacharu a další. Jeden však vyčníval nade všechny. Emil Zátopek. Neskutečný člověk. Cílevědomý, pracovitý. Každý den makal s činkami a běhal čtyřicet kilometrů denně. Na první pohled bylo zřejmé, že jde o sportovce mimořádných kvalit, který atletice podřídil všechno.
Co říkáte tomu, že v průběhu letošní olympiády probleskly zprávy, že by mohlo dojít ke zrušení vojenského tělovýchovného střediska Dukla Praha, které je nástupcem tehdejšího ATK?
Řeknu k tomu jen jedno. Bez ATK by nebyl Emil Zátopek. Bez Dukly přijdeme o řadu vynikajících sportovců, kteří dělají čest naší republice. Byla by to hrubá chyba nechat Duklu padnout. Snad zvítězí rozum a nedojde k tomu.
Vraťme se ale k fotbalu. Kdo chtěl v ATK bez problémů působit, musel se vojenskému klubu upsat natrvalo. Jak jste se s tím vyrovnal?
Mohl jsem klidně v ATK zůstat. Brzy jsem však poznal, že bych neměl šanci se v konkurenci tak výborných fotbalistů prosadit. I proto jsem se vrátil domů do Ústí a tohoto kroku jsem nikdy nelitoval. Ještě po návratu z vojny jsem stihl posledních sedm prvoligových zápasů. Nejvyšší soutěž se nám ale, bohužel, zachránit nepodařilo.
Čím si to vysvětlujete. Byla to jen otázka fotbalové kvality nebo bylo příčin sestupu více?
Nikdo se nemohl divit, že Ústí nad Labem po roce z ligy sestoupilo. Jenom nadšení na kvalitní soupeře nemohlo stačit. Podmínky v tehdejší Armaturce se totiž od ostatních prvoligových klubů diametrálně lišily… Chodili jsme denně normálně do zaměstnání. Pracovali jsme v montážních dílnách v Armaturce, někdy více než osm hodin denně. Teprve pak jsme si odpíchli a šlo se na trénink. Několikrát se stalo, že nás na hřiště odvezli i v montérkách.
Jak jste na tom byli finančně? Současní fotbalisté si v první české lize přijdou na docela slušné peníze.
Za vyhraný zápas v první lize jsme měli sto osmdesát korun a při stoprocentní účasti na trénincích dalších čtyři sta korun kalorného. To bylo vše. Dnes to bude znít neuvěřitelně, ale je to pravda. Na další živobytí jsme si museli vydělat prací v Armaturce. Přesto na tuto dobu rád vzpomínám. Měli jsme výbornou partu, která nás držela pohromadě. Na naše zápasy chodilo hodně diváků. Město žilo fotbalem, na ústeckém Stadionu nebyly výjimkou deseti tisícové návštěvy. A když jsme doma vyhráli, táhly davy lidí od stadionu až dolů do centra města. Byla to nádherná doba.
Když se ohlédnete za působením Armaturky a Spartaku v nejvyšší soutěži. Který prvoligový zápas ústeckého klubu vám nejvíce utkvěl v paměti?
Určitě bylo úspěšnější naše druhé učinkování v první lize v sezoně 1958/59. Zejména doma jsme sehráli řadu vydařených utkání. Přesto nejraději vzpomínám na zápas v Ostravě na Bazalech, kde jsme tehdy na nově otevřeném stadionu nečekaně vyhráli 3:2. Ale nebyl to jediný úspěch. Dokázali jsme zvítězit i na horké půdě v Prešově, který tehdy vedl tabulku. Měli jsme v mužstvu hned několik vynikajících fotbalistů, kteří se později prosadili ve slavných českých klubech. Asi nejznámějšími se stali Josef Vojta, jenž přestoupil do Sparty Praha a Josef Píša, který se proslavil v konkurenční Slavii. Velká škoda, že se tehdy ani napodruhé nepodařilo ústeckému klubu v nejvyšší soutěži zabydlet. Co víc. Sezona měla pro ústecký fotbal kruté následky. Skvělá parta, které tleskalo deset tisíc diváků, se rozpadla a pro ústecký fotbal začala doma temna.
Co jste dělal, když přišel čas pověsit kopačky na hřebík? Nescházel vám fotbal?
Určitě. Nemohl jsem jen tak skončit. Po skončení aktivní kariéry jsem dlouho hrál za neregistrované ZPA Střekov a plných patnáct let jsem jezdil s fotbalovou jedenáctkou hudební skupiny Fešáci po boku Michala Tučného a Petra Novotného. Aby toho nebylo málo, začal jsem se věnovat i jiným sportům. Dělal jsem lyžování, absolvoval jsem několik známých běžeckých závodů doma i v zahraničí. Se svými žáky z učiliště teplických Vodních staveb jsem sjížděl Lužnici a krátce před šedesátkou jsem se vrhl na tenis, který hraji dodnes.
Sportovní příznivci si vás také pamatují jako fotoreportéra severočeského deníku Průboj.
Osmadvacet let jsem spolupracoval s krajským i celostátním tiskem, kam jsem dodával sportovní fotografie a reportáže. A vrcholem mého novinářského snažení byla kronika deseti nejlepších let fotbalu v Ústí nad Labem pod názvem Arma do toho! Napsal jsem to pro lidi, kteří mají rádi ústecký fotbal.
Stihl jste toho opravdu hodně. Vaši vitalitu vám mohou lidé závidět. Jaký je váš recept na šťastný život plný sportu a pohybu?
Všechno je to o způsobu života. Pohyb je poukázkou na zdraví. Proto chci stále co nejvíce lyžovat, jezdit na kole a hrát tenis. K tomu je však potřebné výborné rodinné zázemí. A to jsem já vždy měl a musím za to celé mojí rodině poděkovat. Všem mým blízkým přeji hlavně pevné zdraví a ústeckému fotbalu zase nějaké úspěšnější roky, než jsou ty poslední.
Text: František Zálewský