Před 41 lety armády Varšavské smlouvy zlikvidovaly československý pokus o reformu socialismu - Zajímavosti - REGIONÁLNÍ NOVINY

7SEVEN

Zajímavosti

Před 41 lety armády Varšavské smlouvy zlikvidovaly československý pokus o reformu socialismu

Ikona

19. srpna 2009, 09.52 | ČESKÁ REPUBLIKA | Armády pěti socialistických zemí vedené SSSR v noci z 20. na 21. srpna do Československa a ukončily pokus o vytvoření „socialismu s lidskou tváří“, pozvalo je konzervativní křídlo KSČ, které se obrátilo na Brežněva "zvacím dopisem". Okupační vojska v zemi zůstala více než dvacet let.

 

Invaze do Československa se v noci na 21. srpna zúčastnilo v prvním sledu 100 tisíc vojáků, 2300 tanků a 700 letadel, postupně se počty zvýšily na 750 tisíc cizích vojáků, 6000 tanků, 2000 děl a 800 letadel. Okupační vojska přijela na pozvání protireformních československých komunistů.

Do odpoledne 21. srpna obsadila všechna důležitá místa v zemi včetně budov rozhlasu, Československé televize nebo celostátních deníků. Ministr obrany Martin Dzúr vydal rozkaz, aby Československá armáda, milice a Veřejná bezpečnost nekladly odpor. Během prvních dnů okupace Čechoslováci protestovali a stávkovali, účast na těchto akcích stála život několik desítek lidí.

Nejdůležitějším zdrojem informací pro Čechoslováky, kteří už od pozdních večerních hodin 20. srpna registrovali mohutné letecké svazky mířící nad Prahu, byl rozhlas. Do budovy ústřední správy spojů přišel v noci 20. srpna ve 23.00 hodin programový náměstek ředitele rozhlasu Rostislav Běhal, kterého tehdejší ředitel Ústřední správy spojů Karel Hoffmann informoval o okupaci Československa armádami pěti států Varšavské smlouvy. Vyzval ho, aby neprodleně odjel do budovy rozhlasu na pražské Vinohradské třídě a zajistil odvysílání zprávy, kterou obdrží. Běhal odmítl odvysílat zprávu, která měla invazi v očích veřejnosti legalizovat. V 1.30 hodin 21. srpna zazněla první zpráva o okupaci. Hlasatel Vladimír Fišer vyzval posluchače, aby nevypínali rádio, vzbudili své sousedy a vyčkali na důležitou informaci, která bude v nejbližší době odvysílána. Pět minut před druhou hodinou Fišer přečetl prohlášení ÚV KSČ, hned na to však na příkaz Karla Hoffmanna umlkly vysílače, nepodařilo se však vypnout rozhlas po drátě.

Josef Smrkovský z reformního křídla KSČ vyzýval techniky, aby vysílače opět uvedli do provozu s tím, že ředitel Hoffman nemá k vypnutí vysílání žádné oprávnění. Rozhlas začal znovu vysílat v půl páté ráno. Po páté hodině rádio upozornilo na vysílačku, která šíří zprávy podporující okupační síly, kde se o ní hovoří jako o „bratrské pomoci“. V šest hodin ráno rozhlas vysílá vzkaz Alexandra Dubčeka, který vyzval občany k nástupu do práce. V sedm hodin se na Vinohradské třídě sovětské tanky připravily k útoku na rozhlas, Pražané se mu snažili zabránit budováním barikád z aut a autobusů. Při bojích o rozhlas zemřelo 15 lidí.

Vysílání určitou dobu nezabránila ani přítomnost ruských vojáků v budově, vysílalo se až do desáté hodiny večer 22. srpna, kdy museli budovu na Vinohradech opustit poslední zaměstnanci rozhlasu. Potom se dařilo až do 27. srpna nezávisle vysílat z regionálních a odloučených studií.

Vrcholní představitelé vlády a komunistické strany ČSSR podepsali 27. srpna 1968 v Moskvě takzvaný Moskevský protokol. Schvaloval invazi sovětských, maďarských, polských, východoněmeckých, bulharských a polských vojsk 21. srpna téhož roku jako „bratrskou pomoc“, která měla zabránit kontrarevoluci v ČSSR. Skutečným důvodem sovětské invaze však byla obava moskevského vedení z vývoje v Československu, kde pozvolné uvolňování nabralo tempo v lednu 1968, kdy se do čela Komunistické strany Československa dostal Alexander Dubček, pod jehož vedením přijali českoslovenští komunisté „Akční program“. Hlavní myšlenkou programu bylo lidem nikoli vládnout, ale sloužit a své výsadní postavení si strana měla zajistit nikoli mocenskými, ale demokratickými prostředky. Pro několik měsíců rychlých změn, které znamenaly tání komunistického režimu, se vžilo označení "Pražské jaro".

V novinách se tehdy stále častěji začala objevovat kritika předchozího vývoje v padesátých a šedesátých let. Definitivním krokem pak bylo v létě toho roku zrušení cenzury. Tisíce Čechoslováků také poprvé mohly navštívit své příbuzné v zemích západní Evropy. Po zvolení generála Ludvíka Svobody prezidentem se neoficiálním heslem té doby stalo „Se Svobodou za svobodu“.

Vývoje v Československu se obávaly špičky komunistů ve východním bloku, především Sovětský svaz. Počátkem srpna 1968 proběhla v Čierné nad Tisou klíčová schůzka československých představitelů se sovětským vedením, které je upozornilo na odpovědnost za socialismus. Sověti doporučili personální změny ve vedení a varovali před dalším uvolňováním poměrů. Československé vedení se příkazy neřídilo, demokratizace, které se sověti obávali, pokračovala. Cesta, která mohla podle některých odborníků vést až k zavedení pluralitní demokracie, byla pro SSSR nepřijatelná.

18. srpna 1968 se pět států Varšavského paktu v Moskvě dohodlo, že situace v ČSR se musí řešit vojensky a zdůvodnili vstup svých armád do Československa dopisem, kterým je k zásahu pozvalo konzervativní křídlo KSČ.

Šlo o minimálně o dvojici dokumentů adresovaných generálnímu tajemníkovi ÚV KSSS Leonidu Brežněvovi. První dopis podepsalo pět vedoucích funkcionářů KSČ v čele Vasilem Biľakem, dalšími signatáři dopisu byli Alois Indra, Antonín Kapek, Drahomír Kolder a šéfredaktor Rudého práva Oldřich Švestka. Druhý dopis napsal Antonín Kapek, tehdejší kandidát předsednictva ÚV KSČ a doručil jej osobně vůdci SSSR Brežněvovi na jednání začátkem srpna 1968 v Čierné nad Tisou.

Dopis pěti signatářů měl předat Biľak Brežněvovi na bratislavské schůzce komunistických stran východního bloku. Brežněv měl pak z dokumentu čerpat argumenty při setkání v Kremlu 18.srpna 1968, kde se o invazi rozhodlo. Ze zápisů z tohoto jednání podle historiků vyplývá, že existoval ještě další dopis signovaný i jinými funkcionáři KSČ, včetně pozdějšího předsedy vlády Lubomíra Štrougala. Zvací dopisy byly faktickým pozváním okupantů do země. Autoři v nich konstatovali, že je ohrožena sama podstata socialismu. "Jen s vaší pomocí lze vyrvat Československo z hrozícího nebezpečí kontrarevoluce," žádali konzervativci.

K 4. listopadu se počty okupantů snížily, území opustily všechny nesovětské jednotky, Rusové v Československu nechali pět pozemních divizí a jednu divizi letectva. Ty na našem území zůstaly až do července 1991, kdy území Československa opustil poslední sovětský voják.

Na definitivní konec Pražského jara se názory různí. Někteří za konec považují srpen 1969, kdy na rozehnání vzpomínkových protestních akcí byly použity již pouze československé bezpečnostní složky. Jiný názor se přiklání k dubnu 1969, kdy byl odvolán Alexander Dubček a na jeho místo nastoupil Gustáv Husák. Avšak nejčastěji se za definitivní konec Pražského jara považuje prosinec 1970, kdy ÚV KSČ přijalo dokument „Poučení z krizového vývoje“, který zahájil čistky a takzvanou normalizaci společnosti.

Tématické zařazení:

 » Zajímavosti