Všude je chleba o dvou kůrkách - Aktuality - Český Metropol

Aktuality

Všude je chleba o dvou kůrkách

Archiv Mirky Slavíkové

Praha | Tradici kuchyně jsem vnímala od babiček a hlavně od táty, který vařil božsky a nasměroval mě k „jídlu“. Díky němu jsem připravovala dezerty v exotických zemích a stala se držitelkou prestižního titulu Professeur...

 

en sucre d´art.
Táta věděl jak mě zabavit. Na stolek mi dal misku, vařečku a hrnečky s moukou, mlékem, cukrem a vodou. „Cukr jsi vylízala, mléko vypila a mouku jsi zadělala s vodou. Byla jsi upatlaná, ale spokojená,“ vyprávěl mi. I když jsem odjakživa tíhla k malování obrazů a chtěla jsem se tím směrem ubírat, otec se projevil jako skvělý prognostik. “Žádné umění, jídlo! V tom je tvá budoucnost,“ prohlásil. Vybral mi cukrařinu, já se neubránila a dnes nelituji.  


Ochutnala jsem skoro všechno
Cesta za sladkými dezerty byla „nazdobená“ pár průšvihy v rebelském období. Tehdy jsme s kolektivem cukrářů vyhráli soutěž v polských Katovicích, svět nám zdánlivě „ležel“ u nohou a proflámovali jsme, co se dalo. Zatímco mě rebelie bavila, ve škole pro mé úlety pochopení neměli a já vylítla. „Škola není k úspěchu nutná,“ tvrdila jsem, abych záhy vše popřela a pro jistotu jsem jich vystudovala hned několik. Tříletý učebním oborem cukráře počínaje, přes Střední hotelovou školu, až po speciální kurzy ve Švýcarsku, Francii a v Belgii. A jako třešinku na dortu jsem přidala prestižní titul Professeur en sucre d´art ve Francii. Díky své profesi, adaptabilitě a zvědavosti jsem navštívila exotické krajiny,  bydlela jsem v cizích městech a připravovala jídla v luxusních restauracích. „Vynikající kuchař se tvoří znalostí chutí a surovin,“ tvrdila jsem a ochutnala jsem skoro všechno. Moje dezerty na oplátku ocenili osobnosti jako Karel Gott, Daniel Craig, Barbara Broccoli, Nelson Mandela, Condoleeza Rice, Angela Merkel. Byli milí, ono když má člověk v bříšku jako v pokojíčku, příjemně se usmívá. Pokud se léty nic nezměnilo, pak náš Kája Gott miluje dodnes créme caramel.


Majitele hotelu přivábily blonďaté vlasy
V roce 2002 jsem dokonce vyhrála na Velké ceně Paříže s „Croquembouche,“ slavnostním francouzským dezertem, ale život jsem své práci neobětovala. Všude jsem sebou „vláčela“ lásku a děti. Všechno začalo, když jsem si jednoho dne coby mladičká sbalila kufry a s prvním manželem a naší dcerou Hanou jsme emigrovali přes Německo do Jižní Afriky, kde jsem našla profesní uplatnění. Náročnost cesty ale náš vztah neustál a rozvedli jsme se, Hanička rostla a můj bývalý muž zemřel. S novou láskou, budoucím otcem mých synů jsem pak přejela napříč Afrikou zpátky do Evropy. Při cestování exotikou nás uchvátila příroda, potkali jsme zajímavé lidi a z uctivé vzdálenosti jsme sledovali divoká zvířata. Když se partner první noc v buši opil do němoty, zjistila jsem, že my ženy jsme odolnější. „Abych to tady vůbec přežil,“ argumentoval. V nebezpečných situacích mi k mému překvapení pomohlo, že jsem byla žena a Češka z maličké evropské zemičky. Nikdy nezapomenu, jak jsme uprostřed Keni, daleko od civilizace, osm set kilometrů od Nairobi, bydleli v hotelu Seven Hills. Zrovna vládlo období dešťů, všude bylo šílené mokro a náš krásný VW Brouček zapadl do bahna. Hoteloví zaměstnanci nám sice pomohli, ale už natahovali ruce pro tučnou odměnu, jenže v tu chvíli  mé blonďaté vlasy přivábily majitele hotelu. „Budete mými osobními hosty,“ prohlásil. Pozval nás k sobě, rozprávěli jsme o našich zemích a hostil nás velbloudím mlékem a čerstvým vařeným kozím masem. Opravdu neskutečná lahůdka!


Všude je chlebík o dvou kůrkách
Do Kalifornie a Oregonu jsem s partnerem odjížděla už těhotná, náš vztah pak prošel pořádnou divočinou a skončil rozchodem. Mám z něj ale to nejcennější, dva skvělé syny Matěje a Clarka. No a od dcery Hany, která žije v Řecku, mě těší tři vnoučata. I kluci si se mnou užili cestování! “Jsem stará poběhlice po světě, domov je pro mě tam, kde jsem s dětmi,“ říkala jsem, když jsem je tahala sem a tam. A naše vztahy to jen utužilo.  “Když si něco mamka vezme do hlavy, vždycky to musí dotáhnout do konce. Má zvláštní nutkání brzy ráno vstávat a péct či kuchtit. Chodí pozdě spát a nechápu, proč obětuje spánek kvůli buchtě. Ale chutná mi,“ rozesmál mě nedávno Matěj, když o mě vyprávěl kamarádovi a i Clark přidal svoji trošku do mlýna:“Máma je trochu prdlá, vzdělaná, tvrdohlavá a pracovitá. Prostě skvělá, protože když jsme jako malí žili bez otce a musela nás živit, vždycky si na nás našla čas.“ Je fakt, že kluci se se mnou nenudí nikdy a trochu „praštěná“ vážně jsem. Třeba před rokem jsem koupila asi stokilového kance, abychom měli studijní materiál na bourání masa pro Clarka. Ten měl mozoly a celý proces s divočákem trval tři dny, ale užili jsme si legraci. Můj táta by z nás měl radost, a nejen proto, že zvládám svoji profesi, ale že jsem si našla i fajn parťáka pro život. Můj současný manžel je Holanďan a celá rodina nyní  žijeme v Holandsku. „Všude je chlebík o dvou kůrkách,“ říkala babička. Je to pravda, ať člověk žije kdekoli.


Rozmazluji je sladkými lahůdkami
Ač by to tak mohlo vypadat, americký nazdobený sen se v mém životě nekonal. Vždycky to bylo o tvrdé práci na sobě i vztazích. I já mám za sebou syndrom vyhoření, deprese,  vážnější nemoci a krize. Životní hodnoty mi nejvíce přesypala ztráta maminky, která u nás dožila a zemřela mi v náručí. O to víc si vážím blízkosti rodiny a trochu ji rozmazluji sladkými lahůdkami, i běžnými jídly. Uznávám tradiční kuchyni a vadí mi její „demolování“ přizpůsobováním do chutí jiných národů. Třeba tady v Holandsku obalují sushi do smažené cibule, aby se prodávalo. A to je barbarství. Naplnění jsem našla i ve food stylingu, přijde mi důležité, jak jídlo na talíři vypadá. I moji chlapi doma mají cit pro estetiku, Matěj je výtvarník a Clark se mě snaží „předehnat“ v cukrářském oboru. A já si v Holandsku splnila sen výstavou vlastních obrazů, které opět maluji. Inspiraci tady totiž mám jako na dlani, žijeme v Nord Brabantu, na okraji přírodní rezervace, kde dochází ke zpětné rekultivaci přírody bez lidského zásahu. Vidím se pást polodivoké koně, volně žijící skotské kravičky a na podzim tady rostou pravé hřiby, které nikdo nesbírá. Jaro nyní dere nový život ke sluníčku. Naši zajíci mají zajíčata, zahrada probouzí bylinky a kytky začínají kvést. A mezi tím vším si lebedí jedna úplně obyčejná ženská, která se raduje ze života a umí ho osladit i jiným.
Mirka Van Gils Slavíková, Holandsko

Úspěchy Mirky Van Gils Slavíkové v cukrařině
1979 – Katovice – zlatá medaile
1992 – Johannesburg – sugarshow – zlatá medaile
2002 – Paříž – 1. International Festival Des Croquembouche – Grand prixe
2003 – Warth – zlatá medaile
2004 – Stuttgart – stříbrná medaile
2004 – IKA Erfurt Olympiáda kuchařů a cukrářů – stříbrná a bronzová medaile
2005 – IGEHO Basilej – bronzová medaile
2013 – IGEHO Basilej – zlatá medaile
2014 – Culinary World Cup in Luxemburg – bronzová medaile

Zdroj: Šárka Jansová

Tématické zařazení:

 » Aktuality  

 » Zajímavosti  

 » Zdraví  » Jídlo a pití