Kamila Nývltová & Josef Vágner: Pokud má člověk přátele, má na čem stavět

Praha

zdroj: Petra Kropáčová

Praha | Kamila Nývltová & Josef Vágner. Oba hrají v předních českých muzikálech, ale zároveň má každý z nich svou sólovou dráhu, své aktivity, zájmy. Poslední dobou jsou ovšem spolu vidět až příliš často. Že by...

se snad rodil nový pár českého šoubyznysu, nebo jde jen o pracovní propojení. A co je tedy u nich tak nebezpečné?

Pepo, Kamilo. Vy dva jste vídáni společně nějak podezřele často, jak to tedy mezi vámi je?
JV: Vídali jsme se i dříve. Jen tím, že jsme přišli se společným projektem, tak si toho lidé kolem začali více všímat.
KN: Pepa je jedním z lidí, kteří patří mezi mé skvělé kamarády. Ať to vypadá, jak chce divně /smích/.

Společně jste vydali váš první duet s názvem Je to nebezpečné. Co je tedy nebezpečné? A co je pro vás oba osobně nebezpečné?
JV: Tak trochu se v textu dotýkáme právě toho, z čeho nás okolí poslední dobou podezřívá - tenká hranice mezi přátelstvím a něčím víc. Osobně vidím jako největší nebezpečí samotu. I když přijde osobní neúspěch, pokud má člověk přátele, má stále na čem stavět a o co se opřít. V tom mi přátelství přijde mnohem zásadnější a důležitější, než cokoli jiného.
KN: Vydat duet vzniklo vlastně spontánně a k realizaci byl pak už jen kousek. Myslím, že se to povedlo. Je v něm dobrý text a hodně lidí se v tom třeba najde. Když mám říct, co je pro mě nebezpečné, tak to asi úplně přesně nevím, ale dnes je tak hektická doba, že je nebezpečné úplně všechno, lidi, auta, počítače, jídlo, stres… Stále ale asi platí stejná věc, že nejvíc bezpečno je doma, pod peřinou

Jak dlouho trval čas od nápadu, až k realizaci?
JV: S myšlenkou natočení duetu jsme si hráli už delší dobu. Dokonce jsme jej plánovali již na minulé Vánoce. Nakonec se nám podařilo sladit síly, čas a všechno kolem až teď.
KN: Byly to asi tak čtyři měsíce, a to jen, protože se do toho namíchaly prázdniny a velké divadelní volno. Rozdělali jsme to v květnu a dotáhli až v září, ale bylo to ku prospěchu věci. Trochu se nám rozležel i text a vůbec, v září jsme byli oba odpočinutí a je to na té písní znát

A co nějaký nový klip, společný?
JV: Vše si zaslouží čas a rozvahu. Je to náš první společný počin, tak uvidíme, jak se naší spolupráci bude dařit. Zatím máme samé pozitivní ohlasy, písnička se líbí a tak sami uvidíme a těšíme se, kam se to vše vlastně vyvine.
KN: Každý máme své plány a uvidíme, jestli nás svede dohromady další práce. Já bych se asi nebránila, ale musel by přijít nějaký krásný originální nápad.

Máte zároveň hned několik sérií nových fotografií. Kdo je autorem a kde vznikaly. Ptám se záměrně, protože vím, že Pepa moc rád focení nemá a Kamile to nějak zásadně nevadí?
JV: Pravdou je, že jakékoli focení je pro mě utrpení. K posledním fotkám mě donutila právě Kamča a přizvala na spolupráci fotografku Petru Kropáčovou, se kterou již nafotila nespočet fotek. Asi jen díky tomu, že Kamča si focení užívá a díky tomu, že jsme si s fotografkou Petrou taky padli do oka, jsem byl schopný focení nejen `přežit`, ale dokonce si jej snad i užít.
KN: Poslední fotky vznikaly ještě před prázdninami v jednom pražském ateliéru, právě kvůli našemu novému duetu. Řekli jsme si, když už nový duet, tak i nové fotky. A je tedy pravda, že Pepa moc focení rád nemá a je vždy trochu nesvůj, ale myslím, že nás kolem bylo dost na to, abychom ho „zpacifikovali“ A teď jsme ještě něco dofocovali.

Jak Vás napadlo propojení vašich hlasů, profese. Co vás k sobě poutá?
JV: S Kamčou se známe již roky z muzikálů. V divadle jsme si tak zahráli nejen sourozence, ale několikrát i milenecký pár. Začali jsme mít společné přátele i mimo divadlo a tak se z kolegů v divadle stali opravdoví přátelé. Já si Kamči strašně moc vážím a je to momentálně jeden z nejbližších přátel, které mám.
KN: S Pepou máme hodně společných akcí, na kterých zpíváme, ale nikdy jsme neměli žádný společný duet. Proto jsme začali pracovat na novém singlu, aby nás to ještě více spojilo, samozřejmě po pracovní stránce.

Takže vylučujete, že by se z přátelství a pracovního vztahu stal vztah partnerský?
JV: Člověk nikdy neví, co se může stát, co se kdy jak v hlavě přepne, aniž byste věděli proč. S Kamčou máme několik dobrých společných přátel, spoustu neopakovatelných zážitků a to se mi teď zdá jako nejdůležitější. Přijde mi, že mnoho lidí právě vztah mezi přáteli podceňuje. Věřím, že přátelé mezi sebou mohou mít často mnohem silnější a důvěrnější pouto, než je tomu u partnerů.
KN: Tady se asi hodí odpověď: Nikdy neříkej nikdy.

Společně hrajete a zpíváte v muzikálech Kleopatra a Dracula. Který z nich je vám bližší?
JV: Já toto porovnávání jednotlivých muzikálů nemám moc rád. Ke každé roli si jako herec musím najít osobní vztah a plně tomu věřit, takže bych rozhodně nijak neupřednostňoval jeden před druhým. Pokud to mám ale brát ze strany společného hraní s Kamčou, tak je mi milejší Dracula. V obou projektech totiž hrajeme sourozence, ale v Kleopatře mi Kamila nechá setnout hlavu. To mi od ní tedy moc milé nepřišlo (smích)
KN: Tohle se nedá přesně určit. Pro mě je každý muzikál úplně jiný a každý je originální kousek.

Co pověstná divadelní zášť, pomluvy, fámy a někdy až „přátelští a přející“ kolegové a kolegyně. Jak se s tím vyrovnáváte?
JV: Já se v divadle těmito věcmi příliš nezabývám a snažím se nad tím povznést. Divadlo je pro mě zábava a neberu jej jako nutnost, bez které bych nemohl být. Proto když má někdo za potřebí vůči mě loktařit, nechám ho vycukat. Musím na druhou stranu říct, že ve všech divadlech, kde jsem doposud působil, panovala spíš přátelská až rodinná atmosféra. Vždy, když někdo pocítil nutnost dělat dusno, tak si o něm stejně všichni mysleli své a moc se to tomu dotyčnému nakonec stejně nevyplatilo.
KN: Závist a pomluvy jsou v každém oboru, ať se jedná o divadlo, nebo třeba o kadeřnictví. Se záští se lidi rodí a bohužel nám nezbývá nic jiného, než se s tím vyrovnat, i když někdy je to velmi těžké.

Oba chodíte na castingy, konkurzy nových projektů. Berete to jako „nutné zlo“, nebo se na ně těšíte. Jak to je?
JV: Na žádný casting se rozhodně nikdy netěším. Přeci jen je to moment, kdy během pár sekund musíte ukázat všechno, co ve vás je, což při trémě jde jen těžko. Trémař nejsem, ale na konkurzech mě tréma chytne vždy. Hodně lidí na konkurzy nadává, bere je jako zbytečnost, když v těch divadlech třeba už hrají. Já to ale vidím jako běžnou součást našeho povolání.
KN: Na konkurzy se já netěším, je to vždy pod strašným tlakem a nikdy to nezazpívám tak, jak bych chtěla. Ale je to k moji práci potřeba, takže to beru jako nutné zlo.

Pepo, ty jsi dokončil druhou vysokou školu, odpromoval a nevěnuješ se jen muzikálům, zpívání a koncertování. A ty Kamilo, ty se taky nevěnuješ jen divadlu. Co vás mimo šoubyznys naplňuje, baví, motivuje?
JV: V loňském roce jsem s kamarádem založil společnost EDUPREP, která nabízí doučovací kurzy pro studenty středních škol ke zdárnému složení státní maturity. Takže kromě zpívání, koncertů a muzikálů trávím veškerý volný čas v kanceláři a dělám všechno proto, aby společnost fungovala. Vést v dnešní době firmu není jen tak, ale beru to jako úžasnou příležitost k tomu něco vybudovat a doufám, že se za pár let budu moct zpětně poohlédnout a vidět, že to všechno mělo smysl.Chci zkrátka zapracovat na tom, aby i po studiích pro mě zpěv a divadlo byla zábava a já tak mohl mou radost předávat i dál. Byl bych nerad, kdyby se z muziky pro mě stala rutina a musel bych se jí věnovat jenom proto, že bych neměl na výběr.

KN: Chystám spoustu věcí, ale protože jsou všechny ještě v jednání, nechte se překvapit. Jediné, co můžu dnes prozradit je, že se vrací Angelika do Divadla Broadway, a já si ji zahraji . Já jsem ráda, že dělám tuhle práci, ale někdy je to spíš o boji, než o zpívání. Vadí mi mnoho věcí, které se kolem mě dějí. Šoubyznys není někdy procházka růžovým sadem (úsměv). Jsem ráda, že už mám kousek cesty v této džungli ujitý a mám přece jen trochu zázemí. Někdy je to moc těžké, ale motivují mě moji příznivci a fanoušci a další práce, kterou mám před sebou. Mám skvělý tým, který „nikdy nespí“, a i když já už nechci nic dělat, a všechno mě štve, oni jsou stále v předstihu a připravují mi práci. Bez nich bych se neobešla, to vím dnes naprosto jistě.

Co nějaký sport, záliby? Pepo, ty miluješ jízdu na koloběžce. Jak ses k tomu dostal. A ty Kamilo?
JV: S koloběžkou jsem se potkal, když jsem zrušil své auto a musel jsem rychle najít alternativní dopravu po Praze. Navázal jsem spolupráci s předním českým výrobcem koloběžek a koloběžka se velmi osvědčila. Jinak co se týče sportů, tak jich dělám spoustu, zato každý blbě. Nemám jeden sport, kromě cvičení, kterému bych se věnoval pravidelně. Spíš několikrát týdně dělám to, na co s kamarády máme náladu. Lyže, snowboard, horolezení, brusle, squash, badminton, kiting, volejbal… zkrátka co se zrovna hodí. Naposled mě Kamča po letech vytáhla na tenis. Sportuju rád a nejraději mám ty sporty, kdy se můžu potkat s co nejvíc přáteli a užit si trochu srandy.
KN: Sport miluji celkově, jsem akční typ a nedokážu dlouho lenivět, chodím běhat, hraji tenis, chodím do posilovny a na Power plate. V létě zkouším vše, co je možné dělat na vodě a v zimě zase na sněhu.

Blíží se Vánoce. Jaký k těmto svátkům máte vztah a jak je trávíte. Už máte dárky?
JV: Čím sem starší, tím menší význam ve Vánocích vidím. Přijde mi, že mnoho lidí veškerou svou radost, dobrotu a pochopení šetří přes celý rok, a vše vyventilují jen během několika dní přes Vánoce. To je velká škoda. Naše Vánoce jsou každopádně české, tradiční, a to jak po stránce zvyků, tak po té gastronomické. A dárky? Ty nechávám na Ježíškovi.
KN: Vánoce miluji už od mala. Mám ráda tu zvláštní atmosféru a nic to nemůže nahradit. Jedu domů ke své rodině a všude je takový klid. Nesmyslné bláznění v obchoďácích mě štve, ale to asi patří k dnešní době. Já miluji svařák a klobásu na Staromáku, punč, stánky s perníky a koledy. Letos mám hodně práce před svátky a tak budu jezdit z jednoho konce republiky na druhý i na Slovensko. Mám několik vánočních koncertů, natáčení pro rádia a televize. A letos budu také zpívat na vánočních trzích na Pražském hradě, které tam budou .

Máte nějaké životní motto, kterým se řídíte, nebo ho prostě jen máte rádi?
JV: Žádný transparent se sloganem, který vystihuje můj přístup k životu, doma nemám. Snažím se zkrátka dělat radost nejen sobě, ale především lidem okolo. Často je tomu tak i na úkor mě samotného, ale když vidím, že díky mě má někdo radost, tak je to strašně fajn pocit.
KN: Moje babička vždycky říkala, “Dělej tak, aby ses za sebe mohla vždy ohlédnout“. Nejdřív jsem to moc nechápala, ale jak člověk přichází k různým zkušenostem a prochází mnoha situacemi, dnes to už vím a chápu a snažím se podle toho dělat a konat. A vždycky se kouknu tam nahoru a říkám, „Tak co babi, je to dobrý“ (úsměv).

Zdroj: redakce Metropolu

Tématické zařazení:

» Aktuality

» Kraje » Praha