Dan Nekonečný: Vystoupení je obřad

Rozhovory

Doprovodný obrázek

21. srpna 2008, 07.55 | Setkali jsme se na zámku v Ploskovicích, kde se zúčastnil natáčení jednoho z dílů Ošklivky Katky. Původně to měly být pouhé čtyři věty, o které jsem požádala zpěváka a performana Daniela Nekonečného. Nakonec se z nich vyklubal milion slov, z nichž většinou zpěvák vysvětloval, kde bere svůj nehynoucí optimismus a energii, které má na rozdávání.

Ověnčen prsteny, se zlatým kloboukem, ve zlatém saku a s blyštivými brýlemi, které téměř nesundavá... Jaká asi je asi původní podoba perfozpěváka a kolik času musí věnovat na udržení své originální image?

Přece nemůžete být pořád v takové velké pohodě. Co vás spolehlivě rozhodí?

To jsou nekonečné prameny energie, z nichž čerpám (smích). Ale jestli mě spolehlivě chcete vidět naštvaného, pak tehdy, když někdo z mých kolegů, muzikantů nebo kdokoli ze souboru udělá něco, na čem jsme se domluvili, jinak a ledabyle. Protože pro mě je každé vystoupení božský obřad a musí být absolutně prozářený a prokreslený do nejmenších detailů a nesmí ho někdo brát tak nějak, řekl bych laxně.

Takže ačkoli působíte jako pohodář, jako šéf jste tvrdý.

Moje práce je stejná jako kohokoliv jiného. Jenom ji děláme v jiných kabátech, odehrává se v jiných reáliích. Ale pokud ji člověk chce dělat na sto procent, je to stejně tvrdá makačka jako každá jiná. Když má někdo dělat svoje povolání na sto procent, tak se tomu musí věnovat čtyřiadvacet hodin denně.
Nikdy se nestane, že byste vystoupil z role „božského“ Dana Nekonečného?
Pozor, já to nemám jako roli. Potvrdí vám to můj producent, který byl se mnou ve studiu při natáčení. Viděl, že při písničkách dělám to stejné jako na pódiu. Zapaluji svíčky, muzikantům vařím jídla různých vůní a barev, abych je patřičně vyladil. Na každou písničku použiji nové světlo, zkrátka je to také obřad, stejný jako na jevišti. Můj producent říká, Dane, všichni mají svoje imagemakery, vizážisty, ale ty nemusíš mít nic. Ty to prostě dýcháš.

Kde se ve vás vzal Dan Nekonečný? Na svět jste určitě přišel jako obyčejný kluk.

Narodil jsem se v Boskovicích, to je malé městečko, kde je zámecký park podobný jako v Ploskovicích a také tam po zahradě chodí pávi. Tihle pávové, mimochodem, jsou to posvátná zvířata bohyně Herry, jsou absolutně nekontaktní zvířata. Když se k nim přiblížíte, utečou. A já si naopak vzpomínám, jak jsem jako malý Danoušek hajal v parku pod stromem gingo a napodoboval křik páva. A on za mnou přicházel a vždycky nade mnou rozestřel ocas s těmi tisíci oky (zakřičí jako páv).

Hezká historka, ale neodpověděl jste mi.

Tím se k odpovědi na vaši otázku dostávám. Já jsem vlastně prožíval božské okamžiky už od malička. Vždy jsem cítil, že člověk se zrodil z rozkoše svých rodičů a je v podstatě předurčen pro rozkoš. Dokud je malinký, tak se tak cítí. Všechno je fajn, a když není, zakřičí a všechno je zase prima. Do chvíle, než ho společnost nebo jiný člověk začne nějakým způsobem tlačit do něčeho, čemu kolikrát sám nevěří, v čem sám nemá jasno. Nenechal jsem se zmást tím, že v době, kdy jsem byl malinký, platilo dogma, že normální je být ve stádu a hlavně nevyčuhovat. Normální je bejt nasranej a bejt smutnej. To je normální a tak to platí dodnes, i když už se to trošičku zlepšuje. Ale pořád ještě tohle je v Česku konvenční styl a lidé to vnímají jako normální, i když tomu uvnitř nikdo nevěří. A hlavně, nikdo tím není šťastný.
Pak stačí, abychom vycestovali do ciziny a po návratu říkáme, jak se tam všichni smějí a v jaké jsou pohodě.
Přesně. A nemusí to být jenom přírodní národy. Vezměte si třeba Thajsko, kde je budhismus a lidé mají v hlavě trošičku víc, než aby se starali jenom o penízky a co do pusy. Vše je tam provoněno božskými okamžiky, ať se člověk oddá jakémukoli náboženství či filozofii, jak já říkám, oddá se přirozenosti světa, matce přírodě. Já jsem v podstatě ten nejpřirozenější, obyčejný prostý člověk.
Text: Eva Stieberová, foto: Jiří Severský