Josef Vozdecký, lékař přes víno

Rozhovory

Ikona

31. ledna 2010, 13.16 | Generální ředitel Bohemia Sektu Josef Vozdecký svůj život spojil s vinařstvím. Není divu, vždyť pochází ze staré moravské vinařské rodiny, jeho pradědeček i dědeček byli uznávaní vinaři z Šitbořic, vesnici v tradiční vinařské oblasti u Velkých Pavlovic. Šéfuje největší české vinařské firmě. Ve společnosti Bohemia Sekt působí prakticky nepřetržitě třicet osm let, z toho posledních osmnáct let ve funkci generálního ředitele.

Vínu zasvětil celý svůj život, ale nikdy se jím neopil. V lednu oslavil 65. narozeniny, a to už stojí za to se za svým životem ohlédnout. Povídali jsme si o víně, o rodině, o koníčcích, prostě o životě.

Pocházíte z vinařské rodiny. Měl jste třeba jiné představy o svém povolání? Někde jsem se dočetla, že jste chtěl být knězem nebo lékařem?

Každý má o svém životě a profesi jiné představy. Když byl můj syn malý, chtěl být například popelářem. Nikdy je nepromeškal a dokonce si na popeláře hrál ve škole - položili s kamarádem spolužákům jejich aktovky na překlápěcí židličku a obsah vysypali. Přinesl za to poznámku. Moji rodiče pracovali celý život v zemědělství, což byla těžká lopota. Vždycky říkali – podívej se: pan doktor a pan farář nemusejí dělat těžkou práci na poli, mají se dobře a dostává se jim úcty a vážnosti celé obce. Jsem z věřící rodiny, takže kdybych se stal farářem, nebylo by na tom nic divného.

Kdy jste se rozhodl studovat vinařství?

To rozhodnutí padlo v okamžiku, kdy jsem zjistil, že pohled na krev mi nedělá dobře, a farářem jsem se nestal, protože se mi začala zapalovat lýtka a líbila se mi děvčata. Celibát by mi vadil. Rozhodl jsem se, že budu opravářem textilních strojů. Ovšem když jsem přihlášku donesl domů, bylo zle. Dostal jsem facku, co že jsem si to vymyslel za blbost. Tatínek mi řekl, že někdo pokračovat v rodinné tradici musí, když bratr od zemědělství utekl. A tak jsem převzal rodinnou štafetu. V roce 1959 jsem odešel studovat do Valtic učňovskou školu, pak mistrovskou a po maturitě jsem nastoupil na školu vysokou.

Jak je to s vaším vztahem k vínu?

S dědečkem a pak s otcem jsem musel pracovat v rodinné vinici. Byla to povinnost moje i mého bratra. Ale abych řekl, že jsem od svých deseti let nechtěl dělat nic jiného, tak to ne. My jsme s bratrem říkali našemu domu „Dům práce“, protože se u nás pracovalo od rána do večera a velmi málo odpočívalo.

Chodil jste jako student na pivo nebo už tehdy jste byl jen na víno?

Na pivo jsem chodil se spolužáky, když jsem bydlel na internátě. Nebo na vysoké škole, když jsme udělali zkoušku, tak se šlo na pivo. Nejsem ale pivař. Pro mne je maximum vypít čtyři půllitry piva. U nás doma vždycky pivo je, ale já jsem si ještě nikdy sám pivo pro sebe neotevřel.

Kdy vás tedy opravdu to víno „vzalo“?

Přijel jsem jednou v pátek večer ze školy a už jsem se těšil na teplý čaj a dobrou večeři, když za mnou přišel otec, že se půjdeme podívat k sousedovi, panu Kelerovi, který má nějaký problém s vínem a že mu třeba poradím, když chodím do té vinařské školy. Když jsem k sousedovu vínu přičichl, strašně smrdělo. Netroufal jsem si starému vinaři radit, jen jsem podotkl, že víno má sirku a že by bylo dobré vzít březové koště, dětskou vaničku, víno ze sudu hadicí přes to březové koště přelít, sud vypláchnout vodou, zapálit v něm síru a pak víno přelít zpátky. Představte si, že ač tomu soused nevěřil, poslechl mne a víno zachránil. Pak vše vyprávěl v místním hostinci, jaký je ten Jožka Vozdecký lékař přes víno. To bylo výborné nakopnutí a já se rozhodl, že budu vinař – a dobrý vinař.

Kde je vlastně to vaše doma, kam se rád vracíte?

Domů do rodné vsi na Moravu se vracím za příbuznými tak dvakrát do roka. Nicméně náš rodný dům nám už nepatří. Po smrti rodičů jsme ho prodali.

Osvěžte paměť a prozraďte, kdy jste nastoupil do Bohemia Sektu?

To vím přesně, bylo to v červenci v roce 1970 a podepsal jsem svoji první pracovní smlouvu na funkci technologa s platem dva tisíce korun měsíčně.

Máte syna a dceru, jde někdo z nich ve vašich stopách?

Bohužel nikdo. Syn pracuje a žije v New Yorku v Americe. Dcera žije pár metrů od našeho domu také v rodinném domě a věnuje se zahradní architektuře. Má syna a dceru. Tak možná, že ta rodinná tradice bude pokračovat někdy v další generaci. Uvidíme.

Jste velmi úspěšný muž, relativně si můžete dopřát cokoliv. Považujete to za štěstí?

Nevím, jestli jsem ve svém oboru dosáhl vrcholu, ale pokud se stane práce vaším koníčkem, je to základ úspěchu. A mě práce kolem vína bavila a baví stále. To považuji za ohromné štěstí. Štěstí je ale také a hlavně to, že mně i celé rodině slouží zdraví. A když jste zdraví, jste spokojení. Co víc si přát.

Umíte se ještě napít jen tak třeba s přáteli? Nebo je to pro vás hlavně součást práce?

Život je tak krátký, že by si člověk měl dopřávat hezké věci a dobré jídlo a víno. Rád chodím do dobrých restaurací, ale nemusím mít láhev vína za tisíce. To je zhýralost. Měl jsme možnost ochutnat i vína která stála 30 tisíc korun, ale v životě bych si takovou láhev nekoupil.

Vzpomenete si, kdy jste si naposledy udělal čas na kamarády a přátele?

Těch opravdových kamarádů a přátel moc není. Bohužel nedávno odešel můj nejlepší kamarád, který zemřel při autonehodě. Nicméně dobrých přátel mám dost, většinou jsou to lidé z mého oboru.

Kdy si začnete plnit své sny, na které při vašem pracovním vytížení není čas?

Můj pracovní program je hodně našlapaný. Je to hodně o cestování, protože vinice máme na Moravě. Se svým řidičem jsem na toto téma nedávno hovořil. Řekl, že v životě najel tři miliony kilometrů a z toho dva a půl milionu se mnou a bez jediné nehody, bez jediného karambolu. Já před ním smekám. A kdy si začnu plnit své sny? Já si je plním stále. Dělám práci, která mi je koníčkem. Moje pracovní doba vlastně nikdy nekončí, občas mi moje žena doma říká, hele už nedirektoruj... Kdybych se znovu narodil, nechtěl bych být politikem, pohřebákem ani číšníkem, byl bych buď vinařem, nebo tím farářem či lékařem. Nejspíš by to ale zase vyhrál ten vinař. Víte, kdo se dá na vinařinu, nemůže nikdy litovat, ani náhodou.

Profil:

• V lednu oslavil 65. narozeniny. Kráčí ve stopách svých předků. Když se rozhodovalo, kam půjde do školy, rozhodla rodinná tradice. Postupně absolvoval vinařské učiliště, střední školu a vinařskou fakultu v jihomoravské Lednici.

• Je ženatý, má dvě děti a dvě vnoučata. Dcera se uplatnila jako zahradní architektka, syn podniká v New Yorku.

• Jezdí služebním Mercedesem. Téměř dvacet let má stále stejného řidiče. Jeho oblíbenou hudbou je Rolling Stones a Beatles. Koníčkem je kromě práce tenis. Na dovolenou jezdí se ženou do Ameriky za synem, který se tam oženil.

Text: Olga Čermáková, foto: archiv

Tématické zařazení:

» Více » Rozhovory