Kulatý stůl Metropolu: Kam kráčí juniorský sport

Kulatý stůl

zdroj: Metropol

Ústí nad Labem | Právě tímto tématem se před prázdninami zabýval červnový Kulatý stůl Metropolu. Usedli kolem něj Roman Eckert, trenér plavání Ústecké akademie plaveckých sportů, Jakub Pekař, trenér mládeže...

FK Teplice, Jana Hyjánková, trenérka atletiky a učitelka gymnázia v Chomutově, Dagmar Waicová, vedoucí Odboru školství, mládeže a tělovýchovy Krajského úřadu Ústeckého kraje, Radek Šilhan, sportovní novinář a komentátor, Jiří Šlégr, člen Národní rady pro sport MŠMT, předseda představenstva HC Verva Litvínov, Ladislava Richterová, šéfredaktorka Metropolu a Jan Hloch, asistent Jiřího Šlégra.

Nejprve veliké poděkování všem trenérům, kteří věnují mládeži desítky hodin a odměna je často velmi malá, nebo žádná. Dělají to s velikou láskou a dokáží přitom vychovat i účastníky olympiád. V jakém stavu se v tuto chvíli nachází juniorský sport?

J. Šlégr: Jsem velmi rád, že tento kulatý stůl zvolil téma týkající se juniorského sportu, což začíná být velmi vážná otázka. Bohužel obezita dětí v Česku narůstá, i proto jsme na prvním místě v Evropské unii. Bavit se však musíme nejen o juniorech, ale také o žákovských kategoriích. V rámci přednášek jsem v poslední době navštívil na dvě stě škol s vystihujícími hesly jako Škola v pohybu, Budoucnost a zdraví našich dětí či Sport do škol. Ve školách se snažím zjistit, jaký je náhled dětí na sport, a to zjištění je tragické. Děti se ptají, proč by měly sportovat, a obecně se nechtějí hýbat. Vše ale začíná u trenérů, které potřebujeme zprofesionalizovat, tedy řádně je zaplatit. Je třeba najít na to prostředky, protože dnes již není doba, kdy lidé skončili v půl třetí v práci a pak se mohli věnovat sportovním aktivitám a tedy i dětem. Dnes máme výsledky prakticky jen v individuálních sportech, kde mladé lidi vytáhnou k výsledkům zapálení trenéři či jejich rodiče, jako třeba v případě Martiny Sáblíkové. Doufám tedy, že ministr financí Andrej Babiš splní svůj slib, že v roce 2017 dostane kapitola sportu navíc 3 miliardy korun. Nyní nastává otázka, jak s nimi naložit. Zásadní je tedy zaplatit trenéry, zpropagovat sport jako takový, a teprve poté by měla následovat stavba nových sportovišť. Jinak by hrozilo, že budou vybudovaná sportoviště za miliardy korun, ale bez sportovců. Rozdělení peněz by měla koordinovat Národní rada pro sport, jež je poradním orgánem ministryně školství, a já jsem jejím členem. Sport jako snad jediný resort dodnes nemá samostatnou kapitolu a pokud bychom zůstali pod ministerstvem školství, ty tři miliardy by šly do resortu. Je proto třeba vytvořit samostatnou kapitolu sport.
Třeba v hokeji máme problém s trenéry, kteří mají pocit, že jejich svěřenci by se měli naučit ihned hrát na výsledky, a to je velká chyba. Sport by měl být do dorosteneckého věku především hrou, proto třeba v hokeji bych do tohoto věku nerozlišoval pozici obránce a útočníka. Dalším důležitým aspektem také je, že například trenéři fotbalu a hokeje nejsou schopni domluvit se na tom, aby část týdne kluci hráli fotbal a část hokej, aby se ty sporty propojily, protože specializace na jeden sport přináší v tomto věku častá zranění.

R, Šilhan: Souhlasím s Jiřím Šlégrem, že začít se musí od konce, tedy nehnat děti do specializace již v útlém věku. Bohužel je to způsobeno i tím, že jednotlivé sporty bojují mezi sebou o peníze a musí vykazovat počty členů. Sportovní kluby často chodí lanařit děti již do školek, což je špatné. Třeba nedávno jsem diskutoval s hokejovým trenérem po tréninku v bazénu a ke svému zděšení jsem zjistil, že někteří hokejisté na úrovní juniorské extraligy neumějí plavat! A naopak, když dáme plavcům balon, tak to hrozí zraněním. Sporty jsou často jednostranně zaměřené, a pokud děti sportují od pěti let, jejich tělo je jednotvárným tréninkem unavené. Nemyslím si ale, že všechny děti by byly proti pohybu a sportování, třeba v Chomutově atletický oddíl musí odmítat zájemce, protože už nemá kapacitu. Je potřeba, aby ti trenéři byli extrémně zapálení pro vedení dětí, svým způsobem „blázni“, nebo zaplacení. Když jsem třeba sondoval mezi trenéry, kdo by se chtěl stát profesionálním trenérem, byť jsou pro to zapálení, nikdo to nechtěl. Důvodem je jejich obava, aby třeba za rok ty peníze v této kapitole ještě byly, i když letos jsou. Bohužel ty prostředky jsou jisté jen na rok dopředu a oni tak nechtějí opustit svá současná zaměstnání. Trénování je u nás stále na bázi amatérismu. Skutečně úspěšní čeští sportovci jsou dnes jen lidé, kteří nevyšli ze současného systému, ti lidé mají za sebou většinou silný životní příběh. Příkladem jsou Martina Sáblíková, Lukáš Bauer, Simona Baumrtová či Šárka Záhrobská. Není úplně náhoda, že Česká republika letos v olympijském Riu nebude mít zastoupený kolektivní sport a do budoucna to jiné nebude.

J. Pekař: Náš lékař a fyzioterapeut byli nedávno na sympoziu v Londýně, a přivezli jasný vzkaz – raná specializace dětí na jeden sport je chybná. Bohužel každý sport si chce již od útlého věku „utrhnout“ děti pro sebe, aby je měl ve svém oddílu. Když se odmala dítě soustředí na jeden sport, zahltíme je do 11, 12 let, a pak o ně přicházíme – třeba kvůli moderním vymoženostem dnešní doby. Potvrzuje to i studie z USA, aby se děti specializovaly na jeden sport co nejpozději. Třeba špičkoví američtí atleti se soustřeďují na svoji disciplínu až v pozdějším věku.

J. Hyjánková: Díky tomu, že máme skvělou trenérku a řadu pomocníků, otevřeli jsme atletickou přípravku od 5,5 – 6 let a děti to baví i proto, že tam můžou házet, běhat, skákat, dělají různé pohybové hry. Tyhle děti nemají specializaci, trénují formou hry do 10 či 11 let. Já potom vytipuji děcka s talentem, ale nebráníme se ani těm ostatním. Třeba já osobně jsem se do svých třinácti let věnovala krasobruslení a až potom jsem šla na atletiku. A až v šestnácti letech jsem měla první republikovou medaili. Bohužel ale jako učitel vidím, jaké děti přicházejí na střední školu. Často neumí kotoul vzad, běhat, a já už je to nenaučím. Na prvním stupni základní školy by proto měli učit aprobovaní tělocvikáři, nikoliv paní učitelka v lodičkách, která za zlobení dětem zruší tělocvik a mají třeba matematiku. Pokud je totiž v tomto věku nenaučí základní dovednosti, později už to nedoženou.

R. Eckert: Setkal jsem se s tím, že žáci jdou místo tělocviku třeba na procházku. Důvodem jsou někde malé kapacity tělocvičen.

D. Waicová: Řadu let jsem působila jako pedagog na základní škole, třináct let jsem učila i tělocvik. Ten je především v kompetenci ředitelů, svoji roli sehrála i reforma školství. Z praxe se mi osvědčila dvouhodinová výuka, kterou bych doporučovala , aby probíhala již u starších dětí na prvním stupni, kde je tělocvik rozdělen po hodinách. Žáci by se lépe nastartovali a hodina by byla efektivnější a zábavnější. Školy přitom mají možnost zařadit do výuky až tři hodiny tělocviku týdně. Funguje zde také zmíněný dotační systém, který však nezajišťuje pravidelné a dlouhodobé financování sportovních klubů, , nelze plánovat finance a nejsou proto ani profesionální trenéři. Například Ústecký kraj dává do sportu nemalé finanční částky v rámci jednotlivých projektů. Ústecký kraj investoval a stále investuje do oprav a budování nových sportovišť a tělocvičen. Dá se říci, že střední školy, které zřizujeme, ale i základní školy, jejímž zřizovatelem jsou obce mají většinou velmi dobré vybavení. Věřím, že v tomto trendu budeme pokračovat, protože pokud lidé sportují, jsou výkonnější i v pracovním procesu a společnost je celkově zdravější.

J. Šlégr: Maminka s holčičkou si mi nedávno stěžovala, že má dívenku se zdravotní poruchou, která není na první pohled znát, a může sportovat třeba jen třikrát týdně. Bohužel všude ji odmítají, protože holčička nemůže chodit pravidelně. A to je věc k zamyšlení. Další věcí jsou trenéři a tělocvik – když je plnohodnotně zaplatíme, mohli by se čas od času zúčastňovat i tělocviků, aby poznali situaci a mohli po vytipování talentů rozvíjet děti všestranně. Děti by si pak mohly po konzultaci s nimi lépe vybrat sport, kterému by se chtěly věnovat. Podle mých zkušeností hodiny tělocviku na škole probíhají také podle toho, jak je mu nakloněn ředitel. Za mého mládí byly osnovy, podle kterých škola postupovala, a děti uměly kotoul tam i zpět, výmyk, šplh… Obešel jsem řadu škol a nemám pocit, že by postupovaly právě podle osnov.

D. Waicová: Dříve chtěl mít každý žák z tělocviku jedničku, na horší známky se pohlíželo všelijak a byla to ostuda. Dnes je to dětem jedno, a jsou ovlivněny i rodiči. Školy si mohou školní vzdělávací programy, týkající se tělesné výchovy i upravovat, bohužel často to v praxi vypadá dost tristně. Aprobovaný tělocvikář by prostě měl učit tento předmět již od první třídy, aby děti získaly ty správné návyky.

R. Šilhan: Bohužel dnes, když je třeba něco ve škole udělat, například uklidit zahradu, dělá se to místo tělocviku. Ředitelé se hodně bojí i zranění, což přináší další problémy.

J. Hyjánková: V hodinách tělocviku děláme postupně všechny sporty včetně gymnastiky či volejbalu, a musí to být pestré. Tělocvik je celkově brán jako podřadný předmět – rodiče jednoho žáka jsou například přesvědčeni o tom, že sportovci jsou hloupí a proto prý nemá cenu cvičit a sportovat. Já osobně nemám problém dát žákovi z tělocviku čtyřku.

J. Pekař: Já jsem také učil na sportovní střední škole tělocvik se skvělým ředitelem. Třeba s fotbalisty bylo možné skákat přes švédskou bednu kotoul letmo, ale s další jinak sportovně orientovanou třídou to možné nebylo, protože nám druhý den přišli čtyři žáci z nemocnice s krunýřem… A protože se úrazy zapisují, vzniká tím víc problémů pro školu. Prostě ta všeobecná průprava se musí u dětí pilovat již od základní školy, aby se s nimi na střední škole nejelo od nuly.

D. Waicová: Když se to vezme zpětně, jak jsou děti vedené, vyměnily se jim třeba tři tělocvikáři, nebo tělocvik vůbec neměly, a je to pak na jejich dovednostech znát.

J. Šlégr: My totiž musíme danému ministrovi nabídnout nějaké schéma, jakou chceme jít při sportovním rozvoji dětí cestou, a to i při provázanosti se školou.

R. Šilhan: Zeptal bych se třeba odborníků, zda by byla možnost zamezit registraci hráčů v nízkém věku, ale třeba až od 9 letech napříč sporty. Protože některé kluby chtějí mít zaregistrovaného hráče v šesti letech jen proto, aby si ho mohly kvůli financím vykázat. Jestli by nebylo lepší, aby děti mohly vyzkoušet do určitého věku různé sporty a vybrat si.

Jak je to s financováním sportu v žákovských a juniorských kategoriích?

J. Šlégr: Jako je přeregistrace možná v politice, tak i ve sportu. Nejdříve s tím přišel bývalý ministr financí Kalousek, že nedá ani korunu do sportu, pokud nezjistí, kolik je registrovaných dětí. Protože jak je prý možné, že je „nás deset milionů a máme jedenáct milionů registrovaných dětí“… Dnes s tím přišel Andrej Babiš, že chce rodná čísla a teprve poté dá peníze do sportu. Asi se v tomto odvětví dějí velké podvody, protože jak některé sportovní kluby shánějí peníze na provoz, zkoušejí všelicos. Kluby si také zkoušejí přetahovat už děti, které si jiný oddíl vychová, investuje do něj prostředky a pak o něj bez registrace přijde. Kdyby kluby měly dost peněz, nebyly by nutné tabulky. Hráč hokeje stojí za celou kariéru klub kolem 5-7 milionů korun, pokud to dotáhne do dospělého A týmu. Ale pokud pak jde hrát do Ruska, Švédska či jinam v Evropě, klub nedostane ani korunu odstupného. Od klubu NHL dostává oddíl 240 tisíc dolarů, pokud hráč odehraje 80 zápasů, ale to se samozřejmě netýká každého hráče.

J. Pekař: Ve fotbale může jít o půl milionu až 1 milion korun do 20 let věku u top hráče.

R. Eckert: Třeba závodní plavky pro ženy stojí 12 tisíc korun, pro plavce 7 tisíc korun, ale jde o individuální sport.

D. Waicová:   Bohužel investování do sportovních talentů - jedinců, a že jich nemáme moc, je ze strany státu nedostatečná.

J. Šlégr: Je skutečně třeba propad českého sportu zastavit, musí se to začít urychleně řešit. Ministryně školství projevila zájem účastnit se mých akcí a přednášek na školách, rád jí tu problematiku nastíním s tím, jakou máme vizi. My jako Národní rada pro sport musíme být připraveni na to, až stát uvolní do sportu víc peněz, a bude třeba je nasměrovat konkrétním žadatelům.

Teď je prostor na to, abyste se pochlubili svými úspěchy…

R. Eckert: My jsme minulý víkend byli na republikovém mistrovství dorostu, což jsou plavci ve věku 15-18 let, jako Ústečáci jsme získali dva tituly, jedno stříbro a čtyři bronzy, což je skvělé. Teď pořádáme mistrovství republiky žáků, kde máme velké ambice a šikovné plavce. Nyní ale řešíme finance, protože se nám čtyřikrát zvýšil nájem plavecké haly v Ústí za tréninky, snad město pomůže. Dobrou zprávou ale je, že zatímco před dvanácti lety se od Chemičky oddělil náš Městský plavecký klub, nyní jsme se dali dohromady, šli jsme výkonnostně nahoru a řada lidí to kvituje s nadšením. V dnešní době trenér může být zároveň manažerem, ale částečně na úkor trenérské práce.

R. Šilhan: Bohužel v našich podmínkách trenér manažerem musí být a je to špatně, protože by měl být jenom na tom hřišti nebo v bazénu a věnovat se své práci. V mládežnických fotbalových akademiích v zahraničí na rozdíl od nás nemusí řešit třeba špatné známky hráče ve škole, problémy na internátě, nebo že ho mateřský klub nechce pustit do akademie. Tam trenér přijde ráno do práce, analyzuje si předešlý den, sleduje testy a další data, pak si připraví tréninkovou jednotku a je připraven na děti. Může se otevřít svým svěřencům a má pro ně obrovskou energii. Naopak trenér v českých podmínkách je zároveň manažer, kondiční trenér, organizační pracovník a možná i učitel, přijde odpoledne na trénink a má toho za celý den dost, za což děti nemůžou. Ztrácí energii úplně jinde.

J. Hyjánková: I díky tomu, že trénujeme v novém areálu, se nám rozšiřuje členská základna, máme teď 260 dětí. Ale chybí nám trenéři i funkcionáři. Já jsem třeba předseda klubu, starám se o 80 svěřenců, sháním dotace atd. a je toho na mě moc. Samozřejmě tím trpí děti, protože nemůžu být všude. Jak motivovat lidi, kteří se starají o desítky dětí? Všichni jsme to dosud dělali zadarmo. Na činnost a talentovanou mládež dostáváme ze svazu zhruba 8 tisíc korun ročně, což je strašně málo. Já za celý rok dostala ze svazu jednorázovou odměnu 1500 korun hrubého za úspěchy svěřenců. Ještě, že nás finančně podporuje kraj a město.

R. Eckert: Třeba v plavání je vidět, kde fungují profesionální trenéři. V Ústí jsme dva, trenérů je celkem 25. Jsou pak vidět výsledky i výkonnost. Z toho jasně vyplývá, že trenéři jsou základ. Samozřejmě starosti kolem klubu často narušují v nejnevhodnější chvíli tréninky, ale nikdo to za mě neudělá.

J. Morštadt: Sám jsem milovníkem sportu, Metropol se věnuje jeho podpoře formou řady projektů. Jako hlavní věc vidím to, aby v České republice bylo sportovní klima, na kterém musíme všichni pracovat, jinak nebudou fungovat žádné sporty. Pro naši generaci byl sport a tělocvik ve škole běžnou součástí života a koníčkem. Dnes je to hlavně o velkých ambicích rodičů. I média dnes často z velké části informují o sportu v negativních souvislostech, a to má pak sekundární efekt na společnost, že se z národa stává země nemotorů a lenochů. Díky sportu přitom vznikají návyky, které se vrací v pracovním procesu, klesne nemocnost, sníží se obezita populace. Je potřeba o tom hodně mluvit, komunikovat navenek. I návštěvnost na sportovních akcích by se pak zlepšila.

R. Šilhan: Dnes bohužel zaznamenávám, že trenéři musí na začátku tréninku děti nějak zaujmout, jinými slovy učí je milovat ten sport, místo toho aby skutečně něco trénovali. Spousta dětí totiž přijde na trénink a vnitřně tam ani nechce být. Například my ve Slávii Chomutov, fungujeme na bázi jakési spolkové činnosti. Jenže se může stát, že současná super generace plavců odroste a hrozí výkonnostní propad. Naštěstí jen výkonnostní, jinak klub vzkvétá vesele rád, prostě jsme spolu rádi. Kdybychom měli profesionální trenéry, mohli bychom i s tou výkonností dělat trochu víc…