Zaznělo u Kulatého stolu Metropolu na téma vzdělávání

Kulatý stůl

zdroj: Metropol

Ústí nad Labem | Druhý Kulatý stůl Metropolu zvolil téma vzdělávání, které souvisí s kvalitou života této i budoucích generací. Usedli u něj zkušení pedagogové – Mgr. Jana Linhartová, ředitelka ZŠ Vojnovičova v Ústí...

nad Labem, její zástupkyně, kariérní poradkyně Mgr. Jiřina Housová, UJEP zastupoval prof. František Holešovský, Gymnázium Teplice RNDr. Zdeněk Bergman, Střední průmyslovou školu stavební a Střední odbornou školu stavební a technickou ředitel a nyní nově poradce ministryně školství PhDr. Mgr. Vítězslav Štefl, ředitel Domu dětí a mládeže v Ústí nad Labem PaedDr. Jan Eichler, studenty letošní maturant Daniel Knotek a rodiče Mgr. Pavla Holárková. Za redakci byli přítomni šéfredaktorka Ladislava Richterová a její zástupce Tomáš Prchal.

Myslíte si, že je profesní zdatnost pedagogů a systém přípravy učitelů na dostatečné úrovni?

Z. Bergmann: Není. Vše souvisí samozřejmě s penězi. Mnozí, kteří se hlásí ke studiu tohoto povolání, to berou jako poslední možnost, když je jinam nevezmou. Bohužel fakulty, připravující učitele, se snižující úrovní uchazečů přizpůsobují třeba tím, že vyhlašují jednooborová studia na pět let a výsledek je horší, než bývávalo standardem. Nároky na uchazeče o studium se prostě stále snižují. Ve studiu mi chybí více didaktiky a za ta desetiletí od mého absolvování studia se moc nezměnilo. Mohu to posoudit i proto, že k nám chodí tito studenti na praxi. Vím tedy, co z té didaktiky znají, a vím, že je to bída.
J. Housová: S tímto názorem naprosto souhlasím. Máme zrovna u nás jednoho studenta pedagogické fakulty a vůbec nejhorší je to u něj ve vztahu k dětem. Myslím, že si neví rady, jak postupovat, když děti vyrušují. Často s ním řeším kázeň dětí a on netuší, jak do toho.
J. Linhartová: Nejsou profesně připraveni a fungovat to ani nemůže, protože pedagogické fakulty zatím nemají možnost tuto situaci změnit. Naše škola je členem Asociace aktivních škol a naším hostem na prosincovém setkání byl děkan pedagogické fakulty pan Doulík. Objasnil nám, jaké jsou možnosti fakulty v přípravě budoucích učitelů a jak jsou fakulty financovány. Poselství ředitelů ze setkání bylo jednoznačné:? „Studenti by měli většinu studia trávit na praxi v mateřských, základních a středních školách či školských zařízeních v době výuky a školy by nemusely řešit například financování asistentů pedagoga. Stačilo by pozorování, náslechy a případná pomoc při výchově a vzdělávání. Za první rok takovéto praxe by se každý student určitě rozhodl, zda ho toto práce bude bavit a naplňovat.“ Podle mého názoru se kantorem člověk rodí, tato profese se nedá naučit.
V. Štefl: Základ je, že systém financování je špatný, a snížení demografického vývoje dolehlo i na vysoké školy, které se chtějí nějakým způsobem udržet. Velkou roli hraje také finanční odměna pro pedagoga a jeho postavení ve společnosti. Když se podíváme například na Švédsko, je to o něčem jiném. Tím pádem je jasné, že působit je nutné shora, nejenom zdola.
J. Eichler: Naše zařízení rovněž vzdělává pedagogy volného času. S předřečníky samozřejmě mohu jen souhlasit a kromě toho je zde věc, kterou můžeme ovlivnit. Na vysokých školách bychom se více měli věnovat obsahu. Já si pamatuji, když se připravoval akreditačně pedagog volného času, nabízel Dům dětí a mládeže odborníky. Tlak akreditační komise je ale trošku jiný, počítají se odborné články, docenti, profesoři, ale počítat by se měly i životní zkušenosti lidí bez profesury. Ti mají své znalosti, které mohou předávat a mají se zabudovat do těch studijních programů. Jinak dostaneme jenom připravené učitele, kteří neumějí ani vyplnit třídní knihu, záznamy, neporadí si s problémovým žákem. Je potřeba více praxe i do vysokých škol.
F. Holešovský: Počet studentů pedagogických fakult v České republice klesá. Překvapivě ale stoupá počet absolventů. Kvalita šla rapidně dolů, dodneška nedokážeme hodnotit práci na vysoké škole. Chybí hodnocení kvality absolventa, financování je drastické. Dříve bylo financování směrované na základní školu, střední školu, vysokou školu. Dnes se financuje školství na žáka. Jsou to nesmyslné postupy, které se nám pak vrací. Dvacet let bojuji za daleko delší praxi pedagogů, potřebují skutečně roční praxi. Dnes jsou pedagogové po skončení studia absolutně nepřipraveni pro povolání. Mělo by se to změnit, víme jak, ale nikdo nechce udělat ty kroky. Třeba stavaři po třetím ročníku mají roční praxi, než můžou dělat inženýry. Lékaři mají praxi celou dobu studia.

Jaký vzkaz tedy pošleme na Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy?

F. Holešovský: Já bych to vrátil před devadesátý rok, bez politizace.
J. Eichler: Nedělat záplaty a vzít to skutečně od základu. Nestavět dům od střechy.
J. Linhartová: Aby peníze do škol šly rovnou z ministerstva bez přerozdělování na krajských úřadech. Kraj rozděluje prostředky podle svých pravidel a ministerstvo nemá vůbec žádnou šanci to změnit. Po setkání s paní ministryní Kateřinou Valachovou dne 18. března v Praze byly veškeré připomínky na problémy s financováním škol směrovány především na Ústecký kraj.
F. Holešovský: Pokud by se vymyslela šikovná jednoduchá tabulka, finance by přišly na účet školy a ta by byla za peníze zodpovědná.

A co platy učitelů?

J. Eichler: Největší část rozpočtu školského zařízení tvoří platy.
F. Holešovský: Platy to začíná, protože výběr na pedagogických fakultách není, pokud by byly vyšší platy, fakulty by si mohly vybírat absolventy.
Z. Bergman: Já si naopak myslím, že financování na žáka je to nejlepší, co bylo dosud vymyšleno. Systém, kdy se financuje na žáka, je absolutně průhledný. Vím, že normativ na žáka je určitá částka, vynásobím počtem žáků a mám jasno. Nyní je připravena reforma financování regionálního školství, která má běžet od ledna 2018. Je to systém velmi složitý, který má 50 parametrů a je otázka, kdo bude tyto parametry stanovovat. Tam já vidím prostor pro různé manipulace, lobbisty. Bude se zohledňovat počet odučených hodin týdně, věk pedagogů – to je podle mě špatně. Nechci složitý komplikovaný systém, ale průhledný, jednoduchý. Lokální specifika, na která se někteří vymlouvají, jsou zástěrkou pro ty, kteří neumějí svůj problém vyřešit.
V. Štefl: Toto ale vyhovuje gymnáziím, ne ostatním školám. Já třeba neseženu odpovídající inženýry s pedagogickým vzděláním, aby za mnou nabízený plat s touto odpovědností učili. Gymnázium třeba koupí za 300 tisíc korun perfektní počítačovou třídu, já protahovačku do dřevodílny. Říkal jsem i paní ministryni, že pokud se připraví nový zákon podle gymnázií a základních škol, je to špatně.
J. Linhartová: Já jsem rovněž pro financování na žáka. Mezi specifika počítám to, že my jsme klasickou běžnou základní školou, která se absolutně nebojí inkluze, protože my ji děláme ji mnoho let. O žáky se nebojíme, každoročně nemůžeme přijmout 70 – 80 dětí do prvních tříd z důvodů kapacity školy. Třetina počtu žáků z šesti set jsou děti s hendikepy, a přesto výuka probíhá bez větších problémů. Bohužel jsme v loňském školním roce nedostali žádné finanční prostředky na platy asistentů pedagoga. Škola je v havarijním stavu, ač je jediná bezbariérová v Ústí nad Labem, čekáme několik let na opravu budovy a chybí nám peníze na platy a učební pomůcky. Bez nich bohužel inkluze není a nebude možná. Dalším specifikem základních škol je financování školských zařízení – školních družin a klubů. Žáci zde tráví volný čas po skončení výuky. Připravují televizní či rozhlasové vysílání, školní noviny, navštěvují kroužky a smysluplně tráví volný čas. Pokud máme 250 dětí z 600 ve školních družinách a dalších 200 ve školním klubu a zájmových kroužcích, financování olatů vychovatelů je také náročné. Souhlasím ale s tím, že u učňovských oborů je financování daleko náročnější než u středních škol gymnaziálního typu.
J. Eichler: Skutečně jsou „lokality a lokality“. Předlickou základní školu drží z větší části město Ústí, protože je specifická. Převis dětí nemá, ale děti z okolí skutečně chodí do školy i za pomoci asistentů. Krajské normativy byly zatím malé, protože třeba uklízečka či ekonomka na střední škole měla vyšší normativ než její kolegyně na základní škole, přitom uklízejí stejné úseky.
F. Holešovský: Každá škola má určitou nákladovost a v minulých dobách to na ní bylo založeno, kolik má mít učitelů a uklízeček, a školy měly náklady podobné, teď se mohou radikálně lišit. My jsme řízeni normativy z Ministerstva školství, a umělecké obory mají normativy asi čtyřikrát až pětkrát vyšší než pedagogické fakulty.
J. Housová: Já jsem nepřišla na jiný klíč, jak spravedlivě školství financovat, protože je vše zneužitelné. Možná dávat část peněz na studenta a část podle specifikace školy.
F. Holešovský: Smíšené financování v zahraničí funguje, ve Švédsku či Finsku. Můžeme dát 60 procent na žáka a zbytek třicet, či čtyřicet na specifika školy. Řada základních škol má třeba dílny či učebny nevybavené nebo mají zastaralé zařízení, a nemají peníze na obnovu. A stát přitom deklaruje podporu přírodovědného technického vzdělávání…
V. Štefl: Objevila se řada oborů, které jsou společensky obtížně uplatnitelné. Nutná je jejich optimalizace. Například v Brně je 24 gymnázií mimo soukromých. A můj kamarád, který tam vede střední školu řemesel, je nucen nabírat děti po vesnicích, protože z města jdou všichni na gymnázia. My jsme například ve škole vymysleli projekt bez jakýchkoli dotací z EU, kdy jsme oslovili základní školy s nabídkou tzv. projektových dní. V rámci odborného výcviku jsme školu vybavili zařízením za 32 milionů korun, děti ze základních škol chodí k nám a zjišťují, že řemeslo dnes již není jen držet pilku v ruce, ale je to o CNC strojích či speciálních výukových panelech. A školy k tomu přistoupily velmi aktivně. Tím pádem se nemůže stát, že děti přejdou ze základní na střední školu, která má štěstí, že je trochu vybavená, a vůbec nevědí, jak se k tomu stroji postavit. Nebo nastoupí do firmy po absolvování technického oboru, a ta je k zařízení za 2 miliony korun vůbec nepustí, protože se obává jeho zničení. Proto jdeme vstříc tomuto trendu a snažíme se je na tyto věci připravit.
Z. Bergman: V daném populačním ročníku je dnes 70 procent budoucích vysokoškoláků. To je vysoké číslo a na gymnázia jich jde 22,5 procenta. Gymnázia nejsou už desetiletí hlavním dodavatelem pro vysoké školy, jsou to střední odborné školy – a to je špatně. Měla by to být hlavně gymnázia, pro žáky je lépe, když jsou připravováni všeobecně a specializace nechť je až na vysoké škole. Pokud nám budou vysoké školy brát 70 procent populace, má jich 70 procent projít gymnáziem.
F. Holešovský: Trend se obrátil. Na vysoké školy jdou opravdu maturanti z průmyslovek, ze středních odborných učilišť, zvlášť na technické a přírodovědné školy, a gymnázia připravují adepty pouze pro ekonomky, práva či humanitní obory a medicínu. Stát by ale měl řídit to, jaké absolventy potřebuje.
J. Linhartová: Rozhodování žáků kam dál, leží hlavně na základních školách, především na jejich výchovných či kariérních poradcích a na tom, jak učitelé spolupracují s rodiči. Naším úkolem je připravit rodiče na to, že ne každé dítě je jedničkář. Jestliže prospívá na čtyřky z hlavních předmětů a přitom zažívá pocit úspěchu například v předmětech technicko-uměleckých, je to cesta správným směrem. Žák si musí spolu s rodiči a výchovným poradcem vybrat správný učební obor či odbornou střední školu a zbytečně neztrácet roky na střední škole, kde pravděpodobně selže. .
P. Holárková: Výchovní poradci na základních školách jsou určitě přínosem. Rodiče jsou často zmatení, kam své dítě přihlásit.
V. Štefl: Běžně se stává, že rodiče vidí spolužáka se čtyřkami a ten na školu šel, jejich dítě to tedy má zkusit taky. Proto jsem paní ministryni řekl, že nesouhlasím s tím, aby ředitelky maturitních oborů měly možnost z 50 procent hovořit do výsledku přijímacích zkoušek, když to není možné ani u maturitních zkoušek. Tím pádem dochází k tomu, že se tam dostane žák, který na to úplně nemá. Přitom podporu techniky potřebujeme. Je zde ale řada veřejnoprávních službových oborů, které jsou společensky těžko uplatnitelné. Proto navrhuji model zhruba dvacet procent dětí na gymnázia, třicet procent na maturitní či technický směr a zbytek na řemesla, jako to bylo před rokem 1989 - bez politizace.

Pokud srovnáme české školství, které mělo obrovský kredit, se zahraničím. Má ho stále?

V. Štefl: Nedávno jsem slyšel: Vezměte si příklad z Finska. Jenomže Finové se od nás v osmdesátých letech školství učili. Proč jsou nyní dál? Protože my jsme v roce 1989 vylili s vaničkou i dítě. S nadšením jsme přijímali ty chyby, kterých se západní svět snažil zbavit, počínaje domácím vyučováním. Teď nevíme, jak z toho.
F. Holešovský: Šli jsme cestou amerického školství včetně snížení kvality vysokých škol.
P. Holárková: Mám pocit, že to souvisí i s dnešní výchovou dětí. Dnes se setkáváme s Montessori výukou, lesními školkami, je to až přehnaně demokratická výchova. Rodiče dnešních dětí přitom byli vychováni jinak, a nyní mají vést dítě k úplné demokracii, děti jsou přitom úplně někde jinde. Rodiče často nemají ani tu jistotu sami v sobě a bojí se, aby děti neměly nějaké bloky. Myslím si, že to vzniká už na základní škole.
J. Eichler: Já si myslím, že když byl před rokem 89 dobře připravený učitel, tyto moderní prvky dělal, jen se tomu tak neříkalo. My jsme třeba měli přírodopisářku, s kterou jsme chodili do terénu, určovali jsme rostliny na louce v rámci běžné výuky, tedy to, co dnes třeba dělají některé typy škol a školek. Stále se to točí kolem kvality učitele, která se zase točí kolem peněz, kolem jeho postavení ve společnosti… U nás se stále hledají lepší systémy, ale zapomínáme na kvalitu. Možná je jedno, jaký systém bude, ale jestliže tam budeme mít kvalitního člověka, který bude dobře zaplacen a bude mít k dispozici veškeré pomůcky, tak si sám najde zajímavé cesty.
J. Linhartová: My jsme klasická běžná základní škola s určitými prvky všech druhů škol. Díky spolupráci s Domem dětí a mládeže jsme navázali partnerství s Montessori školou v německém Chemnitz, která probíhá skvěle nejen mezi učiteli, ale i dětmi. Celkově máme pocit, že naši žáci jsou poslušnější než děti v Německu a myslíme si, že si máme mezi sebou stále co předávat a získávat nové zkušenosti. Všichni jsme ze spolupráce nadšeni.
J. Eichler: Dům dětí je zařízení pro zájmové vzdělávání, zprostředkovává školám či školkám přeshraniční projekty.
V. Štefl: V polovině 90. let zaťal do českého školství pan Pilip sekeru takovým způsobem, že tehdy jsme byli na předních místech na světě, po něm podle mezinárodních kritérií jsme se dostali až za Nepál na 96. místo. Z toho se pomalu snažíme dostat.
Z. Bergman: Česko, Slovensko a Rakousko jsou tři země, které jsou úplně na konci žebříčku mezi státy OECD, pokud jde o procento populace procházející všeobecným vzděláním. Když se budeme inspirovat v zahraničí, tak bychom měli navýšit všeobecně vzdělávací proud. A tím bychom ušetřili peníze. Druhou věcí je, že u nás tráví žáci na středních školách 31 vyučovacích hodin týdně, a to je hodně. Všude v okolních státech, ve Švédsku, Irsku, na Islandu, Norsku či Rumunsku je to méně, a tím bychom také snížili náklady. A já si nemyslím, že čím déle děti sedí v lavicích, tím se naučí více. Třeba v Irsku sedí žáci odpoledne v knihovně ve velké studovně a píšou eseje či jakési domácí úkoly. Ti učitelé to mají řídit, zadávat, kontrolovat a ne před nimi stát a přednášet informace, které si žáci můžou najít sami.
F. Holešovský: Se Švédy jsem spolupracoval dvacet let a oni nás nabádali snížit počet hodin na technice týdně na 17, ale za nějakých sedm osm let se dostali do pozice, že jejich absolvent byl nekonkurenceschopný. Z třiceti hodin na 27 či 25 se ušetří velké peníze, ale jít na druhou hranu na 17 hodin s tím, že si to student dožene, nelze. Posledních deset let také pozoruji, že student se dnes neumí učit. Já ho navedu, aby si našel informace na internetu, dostane skripta, knihovnu k dispozici, ale neumí se samostatně učit a získat informace.
D. Knotek: Zda se umím dobře učit, asi není na mě, to posoudí maturita. Ale řekl bych, že pokud dostanu 30 skript o velikosti A4 a mám se to naučit do druhého, třetího dne, jde to špatně. Jde spíš o to, že spousta žáků není v hodinách motivovaných, nechtějí se to učit, odsedí si to a doufají, že nebudou vyzkoušeni nebo psát test. Tím pádem ani nedávají pozor, nevnímají učivo a z té hodiny si nic neodnesou. Jiní se pak naučí těch 30 listů A4, odříkají to nazpaměť a nic si z toho neodnesou, později to zapomenou. Podle mě je lepší motivovat žáky, aby o tom učivu trochu přemýšleli. Teď třeba máme ve společenských vědách filozofii. Když se nad tím člověk zamyslí, jde o jednoduché věci, které se dají snadno interpretovat, ale řada spolužáků tomu nechce rozumět, chtějí se to jen naučit. A to je ten hlavní problém.
P. Holárková: Většinou nevědí, co jim to v životě přinese. Komunikovala jsem se stejně starými studenty, tvrdili, že oni v podstatě netuší, proč se to učit.
J. Eichler: A v čem je chyba. Nezaujme je učitel?
D. Knotek: Třeba od třetího či až čtvrtého ročníku střední školy si člověk začne dávat priority, čím se chce zabývat – zda být lékařem, inženýrem nebo právníkem. A podle toho se chovají k předmětům, které by se jim mohly hodit. Jsou samozřejmě učitelé, se kterými se po příchodu do třídy ani bavit nechcete. Máme třeba přísného němčináře, ale dokáže hodně dobře naučit, vtáhne žáky do látky, jezdí do zahraničí a zkušenosti nám předává. Ale jsou i kantoři, kteří přijdou na hodinu, pustí na počítači prezentaci a celou hodinu sedí a klikají.
V. Štefl: Demokracie končí na rohožce před školou. Žák se nemá co ptát, k čemu mu to bude. U studijních typů je to něco jiného, ale pokud se žák začne ptát, k čemu mu to bude, je to špatně.
J. Housová: Za ty roky, co učím, jsem přesvědčen, že děti jsou chytré, ale jsou neskutečně líné. Rodiče na ně nemají čas, děti potřebují k učivu dotlačit, nevyhledávají si informace. Ty děti si obecně špatně vychováváme. My musíme naučit „učit se“ rodiče, protože oni nemají dnes skoro žádné povinnosti, ale jen se domáhají svých práv. U nás si například rodiče jednou za rok udělají hodinu dopoledního volna a jsou se učit společně s dětmi. Poté si určitě více váží práce paní učitelky a uvědomí si, jak je toto povolání náročné.
J. Eichler: Rodič by měl ctít školu, učitele, nesnižovat jeho autoritu – v tom je role rodiče, zpevnit kázeň. Rodič by neměl odhazovat klacíky z cesty toho dítěte, měl by ho nechat překonávat překážky.
J. Linhartová: Vychovejme si své rodiče a budeme mít vychované děti. Zároveň bych všem přála mít kolem sebe spokojené kolegy a spokojené děti, protože nakonec budou spokojení i rodiče. Je to velká dřina, ale funguje to.

Jakou vysokou školu si vybral Daniel Knotek ke studiu?

D. Knotek: Přihlášky jsem si podal čtyři. Mojí největší ambicí je studovat na právnické fakultě Univerzity Karlovy, přihlášky jsem si dále podal na Národohospodářskou fakultu na Vysoké škole ekonomické, Univerzitu J. E. Purkyně a na právnickou fakultu v Plzni.

Jste dostatečně připraven k maturitní zkoušce?

D. Knotek: Jsem docela překvapený, že z maturity vůbec nemám strach, to spíš z těch přijímacích zkoušek. Státní maturita mě vůbec netrápí, protože si myslím, že je docela lehká. Učím se na Scio testy a doufám, že mi to vyjde, budu mít velké skóre a někam se dostanu.

Jak funguje výměna studentů se zahraničím?

J. Eichler: Univerzita J. E. Purkyně patřila vždy k nejlepším v ČR v oblasti výměny studentů do zahraničí, a to platí dodnes. Pro mladé lidi to je velká škola života. Pokud mohu porovnat třeba Sasko, naše předškolní zařízení jsou na mnohem lepší a vyšší úrovni než saské, ale zase u nich se mi líbí na základních školách, že poslední rok či dva se věnují praxi, a to je velké plus, že si člověk dovede sám vybrat profesi. Měli bychom se navzájem učit.

Z. Bergman: My máme řadu partnerských škol, za dvacet let to byla plná stovka. Jde o roční či dvouleté projekty. Ale máme 800 žáků a na takový pobyt jich jede třeba deset. Přesto každý žák má tu možnost. Minulý rok ministerstvo vypsalo výzvy, aby se dočerpaly peníze z evropských fondů, a my jsme to plně využili. Na podzim se připravila řada výjezdů žáků do Finska, Velké Británie či do Irska. Snažíme se proto být neustále připraveni na zorganizování podobných projektů. Nyní máme třeba ve škole i dvě Argentinky, Španěla a Číňanku na celý rok.

Ústecký kraj se snaží snižovat nezaměstnanost, budují se průmyslové zóny, ale začínají chybět kvalifikovaní zaměstnanci v dělnických profesích…

F. Holešovský: Už v roce 1993 jsem po ministerstvu průmyslu žádal strategii a koncepci průmyslové politiky státu, a ona není dodnes. Od toho se totiž odvíjí všechno včetně školství. Učňovské školství musíme vrátit tam, kde bylo. Manuálně zručné a šikovné děti ze základních škol potřebujeme nasměrovat na obory, které jsou dnes samozřejmě jiné než dříve. A vysokoškolák by měl zajistit nejméně tři pracovní místa, jinak ta vysoká škola byla k ničemu a stát tam zbytečně vynaložil peníze.
J. Eichler: My jsme si zvykli posuzovat inteligenci dětí jen podle toho, jakou úroveň má jejich abstraktní myšlení, tzn., jak jim jde matematika či čeština. A vůbec neposuzujeme jejich inteligenci, pokud jde o zručnost. Rodiče pak místo toho, aby pochválili dítě, když bude třeba tesařsky zručné, je pro ně často víc dítě se samými jedničkami. Chtějí mít doma právníka, lékaře či vědce, ale proč by nemohli mít vynikajícího truhláře či zedníka?
V. Štefl: Rodiče třeba ani nevědí, že u nás, když se zedník vyučí pro Metrostav, který mu zajistí první dva roky práce, dostane 24 tisíc korun na ruku. My spolupracujeme s více než sto podniky, a nyní jsme uzavřeli exkluzivní smlouvu s jednou z významných ústeckých firem, která má zájem o naše maturanty mechaniky seřizovače s praxí na CNC strojích, které máme ve škole v nejmodernějších verzích. A ta firma zaměstná dokonce úplně všechny naše absolventy. Problematika školství by se ale měla zohlednit i v Krajském akčním plánu, který se vytváří, už dávno tady měl být.

Setkali jste se ve škole se šikanou?

D. Knotek: Setkal. Nebylo to ale mezi učitelem a žákem, pouze mezi žáky.
V. Štefl: U nás na to kluci nemají čas. Pokud se něco vyskytne, tak jsou to opravdu ojedinělé případy, které okamžitě řešíme a to důsledně.
Z. Bergman: Jsou to sice ojedinělé případy, ale jednou za dva či tři roky se něco takového vyskytne i u nás. Ale víme, jak na to.

Příští Kulatý stůl, tentokrát na téma „bezpečnost“, se koná 27. 4. 2016. Otázky můžete posílat na . Děkujeme.