Pětibojař David Svoboda je vyznavačem všestrannosti

Rozhovory

Ikona

13. února 2011, 09.53 | Byl vyhlášen pětibojařem roku 2010 a tento titul získal už potřetí. Kromě toho je v moderním pětiboji mistrem Evropy a dvojnásobným vicemistrem světa. Tenhle sympaťák stíhá navíc studovat vysokou školu, jezdit na běžkách nebo skákat padákem. Davide, kde se zrodil nápad věnovat se zrovna modernímu pětiboji? Sportovci jsme byli s mým bráchou, dvojčetem, vždycky a během života jsme společně procházeli různými druhy sportů.

Začali jsme v přípravce s bruslením, pak tři roky karate a nakonec od 5. třídy závodní plavání. V 16 letech jsme se pomalu začali rozhlížet, co dál. V tu dobu jsme už byli sportovně celkem zkušení lidé a oba dva jsme navíc vyznavači všestrannosti ve sportu i v životě. Hledali jsme tedy nějaké víceboje, kde bychom ale zároveň využili to natrénované plavání. Zatímco bratr si vybral triatlon, mně se zalíbil moderní pětiboj. Je tam víc disciplín. Když totiž baron Coubertain na začátku století vytvořil moderní pětiboj, snažil se i on navázat na antický ideál všestrannosti.

Zmínil jste se, že máte rád všestrannost nejen ve sportu, ale i v životě. Co si pod tím máme představit?

Z mého pohledu jde o to, aby byl člověk „použitelný“ v co nejširším poli aktivit a mohl se tak uplatnit v širokém okruhu činností. Nefandím nějaké velmi úzké specializaci. Také z hlediska evoluce se jeví rozvoj všestrannosti jako výhodný. Dlouhodobě nejúspěšnější jsou živočišné druhy schopné nejlépe se adaptovat na neodhadnutelné a náhlé změny v životních podmínkách. A právě třeba moderní pětiboj, kde šermuji, střílím, běhám, jezdím na koni a plavu, se přenáší i do běžného života. S trochou nadsázky mohu říct, že kdyby bylo nejhůř, dokážu někam utéct, odjet na koni, ubránit se kordem, střílet anebo někam přeplavat. Kromě toho studuji fakultu tělesné výchovy a měl bych mít tudíž i „něco v hlavě.“

K tomu „něco v hlavě“ určitě patří, zvláště pro sportovce, tolik důležitý styl? Dělá vám problémy ho dodržovat?

Všechno je o životní filozofii. Jakmile si vytyčím nějaký cíl, vytrvale za ním jdu a hned tak se nevzdávám. Jistým důkazem mé vytrvalosti, i když trochu úsměvným, je třeba moje studium. V 25 letech jsem teprve ve třetím ročníku bakalářského studia, ale vytrvám, kdybych měl studovat do třiceti. Můj životní styl je samozřejmě hodně ovlivněn vrcholovým sportem. Těžko bych třeba mohl kouřit a ani mě to moc neláká, nebo holdovat přehnaně alkoholu. Na zdravé výživě spolupracuji s Petrem Havlíčkem, jídelníček si úplně v pohodě hlídám a dělá mi vyloženě dobře. Nejsem zase ale takový nudný asketa, rád si popovídám a zhruba jednou za týden nebo za čtrnáct dní si klidně zajdu do hospody na pivo. Platí tady ale jasné pravidlo, že všeho s mírou, protože kdybych denně vysedával u piva, daleko bych to ve sportu nedotáhl. Důležitou součástí regenerace je ale třeba i spánek, a to musím dodržovat. Pak ty výkony teprve za něco stojí.

Která z disciplín moderního pětiboje byla pro vás na začátku vaší sportovní kariéry nejtvrdším oříškem?

Šerm mi šel celkem rychle, jelikož jsem se uměl pohybovat na nohou díky zkušenostem z karate. Střelba mě vždycky bavila, už v dětství jsme s bráchou stříleli na chalupě do všeho možného ze vzduchovky. Plavání jsem se věnoval léta závodně a běh mi také problém nedělal. Nejhorší to bylo asi s jízdou na koni. Nejdříve jsem se musel naučit na něj vůbec vyskočit, pak ho ovládat, skamarádit se s ním a porozumět si navzájem. S koněm mám vůbec zážitky, nejznámější asi ten z Olympijských her v Pekingu. Měl jsem tam blízko v moderním pětiboji k celkovému vítězství, ovšem pak jsme se s koníkem vyváleli při skoku a bylo po zlatě. Skončil jsem někde ve třetí desítce, ale tohle se ve sportu stává.

Co je pravdy na tom, že se zásadně změnila pravidla při střelbě ze vzduchové pistole?

To je pravda. Dříve byla střelba samostatná a klidová, ale od roku 2009 máme střelbu spojenou s během, podobně jako tomu je třeba v zimním biatlonu. Běžíme tři kilometry a během toho máme tři zastávky na střílení. Najednou se klidové střílení změnilo v rychlopalbu a střelba je to tedy zátěžová. Našemu českému týmu ale tenhle systém celkem vyhovuje a jsme před ostatním o krok napřed.

V poslední době sbíráte jednu cenu za druhou. Jaký je pocit, stát na bedně a přebírat ocenění?

Špatný pocit to rozhodně není, ale tahle akce je spíše pro diváky. U mě osobně se největší euforie dostavuje přímo při závodě.

Jak vůbec trénujete v zimním období?

Tréninky probíhají v halách, v bazénech nebo běháme venku. Pravidelně ale jezdíme na každoroční zimní soustředění do Alp, kde týden běháme na lyžích, neboť právě běžky jsou součástí vytrvalostního tréninku. Zároveň tam chodíme i plavat, cvičit v posilovně nebo třeba běhat do kopce podél sjezdovky. Někdy si ale soukromě zajedeme s kamarády sportovci na pár dní do Krkonoš na běžky. Naběháme daleko víc, než v Praze, užijeme si klidu v krásné přírodě a večer si vychutnáme horskou atmosféru v hospůdce u pivečka.

Co vás v letošním roce čeká?

Za měsíc startuje v USA série světového poháru, který poté pokračuje v Římě a v Budapešti. Nejdůležitější závody budou ale mistrovství Evropy v britském Medway a mistrovství světa v Káhiře a to hlavně proto, že už při něm začíná kvalifikace na Olympijské hry do Londýna 2012. Z mistrovství Evropy postoupí na olympiádu prvních osm přímo na jméno a z mistrovství světa první tři, takže by bylo dobré, kdybych se umístil co nejlépe.

Text: Šárka Jansová

Foto: archiv Davida Svobody

Tématické zařazení:

» Více » Rozhovory