Tomio Okamura: Víc dávat, než brát - Rozhovory - REGIONÁLNÍ NOVINY

7SEVEN

Rozhovory

Tomio Okamura: Víc dávat, než brát

Ikona

9. července 2010, 20.31 | Viceprezident a tiskový mluvčí Asociace českých cestovních kanceláří a agentur, Tomio Okamura vydal knihu Český sen. Je to příběh o vystrašeném klukovi, který se jednoho dne rozhodl, že se nedá a vlastní pílí si vydobyl respekt a úspěch. Vaše maminka je Češka a tatínek Japonec. Jak se tihle dva v dobách komunismu mohli vůbec setkat?
Můj český dědeček Holík, který uměl šest světových jazyků, prahnul po poznání světa.

 

Užil si však hlavně vězení, jak za nacistů, tak za komunistů. V tehdejší době mohl s lidmi ze zahraničí komunikovat jen pomocí dopisů, a tak sbíral adresy a psal. Když jednou získal adresu mladého Japonce, předal ji své dceři Helence, mojí budoucí mamince, aby se cvičila v angličtině. Helenka zprvu o Japonce z druhého konce světa jevila pramalý zájem, ale můj otec Matsuo Okamura byl velmi, velmi vytrvalý. V roce 1966 se v Praze vzali a přivedli na svět tři kluky. Já jsem ten prostřední.

Vaše dětství ale nebylo zrovna moc idylické, je to tak? 

Narodil jsem se v Japonsku, ale vypadal jsem jinak. Neměl jsem černé vlasy jako ostatní a jako míšenec byl moc bílý. Japonci mezi sebe hned tak někoho nepustí. Ve škole v Tokiu vedle mě nechtěl nikdo sedět, na procházce jsem do dvojice nikoho nesehnal. „Jak to, že umíš tak dobře japonsky, když nejsi Japonec?,“ zeptala se mě jednou prodavačka v samoobsluze a já si už v pěti letech uvědomil, že jsem jiný než ostatní. A pochopil jsem, že si všechno v životě musím vybojovat sám.

Jak jste se dostal do dětského domova v Mašťově u Podbořan?

V Japonsku je povinností muže uživit rodinu, zatímco žena se o ni stará. Tatínek toto plnil do puntíku a v podstatě byl neustále v zaměstnání. Maminka, přirozená blondýna, budila pozornost a často i opovržení všude, kde se ukázala. Neuměla japonsky a byla na všechno sama. Ze stresu a neustálého nervového vypětí psychicky onemocněla a musela se odjet do Československa léčit. Vzala s sebou mě a mé dva bratry, ale babička se mohla postarat jen o toho staršího. Zatímco maminka nastupovala léčbu do nemocnice, já a mladší bráška jsme putovali do dětského domova.

Je pravda, že jste byl v dětském domově šikanován?

Žít v dětském domově není žádná sláva, já tam navíc přišel jako šikmooký, mrňavý cizinec a stal jsem se ihned obětí šikany. Na pokoji spalo patnáct kluků, a když mi přišel dopis od maminky, musel jsem si nechat od starších „kamarádů“ nafackovat, aby mi ho dali. Žil jsem v neustálém strachu, co bude za minutu a navíc jsem se bál i o mladšího brášku, kterého jsem bránil. V tu dobu jsem došel k další životní moudrosti, že se nesmím na nikoho v životě spoléhat a musím ostatním dokázat, že nejsem horší jen proto, že jsem jiný. V domově jsem strávil rok a odnesl jsem si na dlouho trauma. Do jednadvaceti let jsem koktal a do čtrnácti jsem se v noci pomočoval. Tyhle fyzické příznaky naštěstí ustoupily, když jsem začal později nabírat sebevědomí úspěchem v podnikání.

Dalším stěžejním okamžikem bylo vaše vážné onemocnění v roce 1994. Co přesně vám bylo?

Tehdy jsem přijel z Japonska do Prahy se svou novomanželkou Miou, která čekala našeho syna. Vzal jsem ji kousek za město do opravdového českého lesa a zakouslo se do mě asi jediné klíště v ČR, které přenášelo nákazu boreliózy i encefalitidy zároveň. Ležel jsem na kapačkách na infekčním oddělení v nemocnici a nemohl jsem se ani pohnout. Když jsem se pak zázračně vyléčil, došel jsem k dalšímu moudru. Totiž, že život může kdykoliv skončit a nesmím ztrácet čas a promarnit ho! Pochopil jsem, že v životě je potřeba více dávat, než brát. Když nám je špatně, všichni potřebujeme podporu. Pak se najednou divíme, že se na nás lidé vykašlou. Nemoc mě tehdy posunula zase o kus dál a začal jsem podnikat v cestovním ruchu. Neúspěchy, které přicházely, jsem se odradit nenechal.

Můžete to nějak specifikovat?

Za dobu svého podnikání jsem byl podveden a přišel jsem o peníze, bylo mi vyhrožováno, jindy po mně zase žádali úplatek. Později jsem také zjistil, že politici něco jiného říkají na jednáních za zavřenými dveřmi a něco jiného před veřejností. O tom všem píšu ve své knize. Jejím vydáním jsem chtěl hlavně poukázat na skutečnost, že lze začít od nuly a s čistým štítem a dobrým svědomím to dotáhnout daleko.

K dalšímu posunu v myšlení jste dospěl, když jste při jedné z cest obletěl zeměkouli. Na co jste v té výšce přišel?

Že je zeměkoule vlastně hrozně malá. Najednou mi došlo, že má smysl věci na světě měnit a život by mohl stačit, abych se o to pokusil. Před šesti lety jsem proto začal většinu dne zdarma pracovat pro Asociaci českých cestovních kanceláří a agentur. Nemám tu žádný plat, dokonce mi nehradí ani telefony. Mohl bych sice vydělávat daleko víc peněz, ale bydlení mám, auto také a víc vlastně k životu nepotřebuji. Zajímají mě spíš věci, které si koupit nemůžu.

Jak jste k téhle životní filozofii dospěl?

Kdo chce víc a víc, nestihl si z mého pohledu dostatečně setřídit myšlenky a priority. Japonští myslitelé si už ve středověku řekli, že k životu nutně potřebujeme jíst, pít, bydlet, komunikovat, pracovat. To je geniální myšlenka. Lidé si navíc stále něco závidí a závist jenom zdržuje. Já nikomu nic nezávidím, díky tomu mám spoustu času a jsem v předstihu. Věřím, že každodenní trpělivá práce přinese ovoce a jsem toho důkazem. Moje „jinakost“ v tomhle nehraje roli a vzkazuju všem menšinám, které si na něco stěžují: Majorita bude vždycky majoritou a jestli někdo upřímně chce, aby ho majorita respektovala, musí společnosti víc dávat, než brát. Jedinou šancí proti diskriminaci je pracovat, vzdělávat se a být potřebnou součástí společnosti. I já byl terčem rasismu.  V Japonsku jsem začínal jako popelář a dneska mě lidé respektují.

Co byste poradil lidem, kteří se chystají na letní dovolenou a jsou zneklidněni popílkem z islandské sopky nebo nepřehlednou politickou situací v Řecku?

Já osobně bych s Řeckem žádnou starost neměl. Je to stát Evropské unie, absolutně závislý na cestovním ruchu. Denně nám chodí do Asociace maily, kde nás řečtí hoteliéři ubezpečují, že v turistických destinacích je všechno v pořádku. V televizi to působilo monstrózně, ale ve skutečnosti se demonstrace odehrávaly jen v Athénách a v Soluni. Dle mě si lidé klidně pobyty do Řecka kupovat mohou. Legislativa navíc hovoří jasně a klient o peníze nepřijde. Pokud by zájezd nemohl být realizován, CK musí nabídnout jinou alternativu. Když s ní klient nesouhlasí, musí mu CK vrátit peníze. S islandskou sopkou bych se také netrápil. Nemám věšteckou kouli a samozřejmě netuším, co příroda nachystá a zda se bude muset někde přerušit letecká doprava, ale to bychom už pak nemohli jet nikdy nikam. 

 

 

Tomio Okamura

• narodil se v Tokiu, má japonské a korejské předky, ale prohlašuje, že je Čech (po mamince)

• část dětství prožil v dětském domově a ještě před několika lety prodával v tokijském kině v malém občerstvení popcorn a colu

• dnes jeho cestovní kancelář dováží do České republiky přibližně 110 tisíc turistů ročně

• jako jeden z vyvolených byl představen při osobní audienci japonskému císaři jako symbol spojující Českou republiku a Japonské císařství

 

Text: Šárka Jansová

Foto: archiv Tomio Okamury

Tématické zařazení:

 » Více  » Rozhovory