Michal Kraus: Chci peníze pro region

Rozhovory

Ikona

17. září 2009, 17.34 | ÚSTECKÝ KRAJ | Investice za více než 1,5 miliardy korun pro Liberecký kraj prosadil v letech 2000 až 2006 Michal Kraus (ČSSD). Po třech letech se opět rozhodl kandidovat do Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR.

Jaký je podle vás nejpalčivější problém Libereckého kraje, za který kandidujete a jak byste jej jako poslanec řešil, nebo navrhnul jeho řešení?

Budu-li vaši otázku řešit pohledem člověka, který se většinu života zabýval rozpočtem a financováním, potom musím konstatovat, že stejně jako na území celé republiky se ani dvacet let po listopadové revoluci dosud nepodařilo odstranit tzv. vnitřní dluh většiny měst a obcí v jejich občanské vybavenosti, infrastruktuře, ve způsobu a možnostech financování dalšího rozvoje měst a obcí. Samozřejmě platí, že čím menší obec, tím je na tom, až na výjimky, hůře.

Stále ještě existují obce bez kanalizace, čističky odpadních vod, rozvodu plynu, bez chodníků a sjízdných komunikací. Stále ještě existují vesnice bez škol či vesnické školy bez tělocvičen či jídelen. Stále ještě existují obce bez sportovišť, sportovní oddíly bez řádného vybavení, sbory dobrovolných hasičů bez moderní techniky. Stále ještě je v obcích spousta polorozpadlých kulturních památek, kostely či kapličky nevyjímaje. A tak bych mohl pokračovat dál.

V letech 2000 až 2006 jsem pomohl prosadit do Libereckého kraje nejrůznější investice za více než 1,5 miliard korun a většina občanů Libereckého kraje může „pomníky mé práce“ potkávat prakticky každodenně takřka na každém kroku. V posledních třech letech, kdy jsem opustil Poslaneckou sněmovnu, se však tok finančních prostředků v podstatě zastavil. Musím říct, že se mi velmi nelíbí, jak se v průběhu posledních let snížilo zásadním způsobem financování regionálního rozvoje a že, zdá se, je na vině hlavně atak novinářů na přerozdělování prostředků státního rozpočtu směrem k městům a obcím a nedostatečná schopnost poslanců toto přerozdělování obhájit. Novináři nezastupují své voliče a neznají téměř nekonečnou potřebu hlavně menších obcí zajistit život a budoucnost sebe sama. Rezignovat na podporu investic do měst a obcí ze státního rozpočtu by byl zločin. Vždyť tyto prostředky jsou nejenom prorůstová opatření dávající práci místním firmám a mzdu místním občanům, ale jsou to investice, jejichž efektivita směrem k rozvoji a tváři českého venkova je jednoznačně neoddiskutovatelná.

Jaké tedy budou priority Michala Krause coby potenciálního poslance Poslanecké sněmovny PČR?

Pokud se opět stanu poslancem, budu považovat za svůj hlavní úkol přesvědčit ministerstvo financí i ostatní poslance o tom, že šetřit na investicích do regionálního rozvoje je nejen hloupé, ale z hlediska účelnosti vynakládaných prostředků i kontraproduktivní.

Jste autorem legislativních norem týkajících se rozvoje sportu. Vy sám jste byl aktivním sportovcem…

Sport je tvrdá škola, pokud jej člověk dělá vrcholově, a je úžasný, pokud jej člověk dělá pro radost. Ve sportu se člověk naučí vyhrávat a sáhnout si na dno, když chce být nejlepším. Sport mi dal vytrvalost, ctižádost, ale i smysl pro fair play a týmovou spolupráci. Sportoval jsem od raného mládí, první diplom jsem získal už ve 4. třídě na ZŠ. Postupně jsem se věnoval vrcholově rychlostní kanoistice, kde jsem pod vedením otce Martina Doktora získal dvě medaile na Mistrovství republiky. Později jsem zkoušel atletický desetiboj a získal jsem titul Mistra republiky v soutěži družstev. Nakonec jsem zakotvil u branného víceboje, což byla jakási obdoba dnešního letního biatlonu. Celkem jsem získal téměř 20 medailí z Mistrovství republiky a následně i titul Mistr sportu. Kromě toho jsem doplňkově hrál závodně fotbal, volejbal i basketbal, se slušnými výsledky jsem se věnoval i sportovní kynologii. V již poměrně zralém věku jsem se stal držitelem dvou českých rekordů v balonovém létání.

Které místo zaujímá na žebříčku vašich priorit sport dnes?

Dnes je pro mě sport hlavně ventilem, kterým vypouštím dnes a denně negativní emoce získávané naší českou současností. Každodenně se setkávám se zlostí, závistí, nenávistí, podlostí, intrikami a lží, která na mě prýští z médií, z řady průměrných i podprůměrných lidí, kteří vnímají cizí úspěch jako zdroj pomluv a závisti, nikoli jako zdroj inspirace pro vlastní rozvoj, iniciativu, pracovitost a úsilí. Rekreační sport vám vyčistí hlavu, motivuje vás pozitivně a nabíjí energií. Už dávno jsem se přesvědčil, že každé slovo, každý čin, který přispěje propagaci a rozvoji sportu je dobrá investice.

Je sport dnes na společenském žebříčku tam, kde by měl být, nebo ne?

Obávám se, že v současné době v České republice nikoliv. Naši představitelé se sice rádi hřejí ve slunci slávy našich úspěšných sportovců a rádi se s nimi ukazují a fotografují, ale skutečně systematickou a výraznou společenskou podporu sport hledá jen velmi obtížně.

Co je toho příčinou?

Příčiny jsou nejméně dvě. Jednak u nás není jednoznačně definována hierarchie sportovního hnutí jako takového. Zatímco ve většině států je sport organizován podle sportovních svazů a na vrcholu oné pomyslné pyramidy stojí národní olympijský výbor, jakožto partner státních orgánů a všeobecně uznávaný zástupce celého sportovního hnutí, u nás stále existuje jakási mnohokolejnost, v níž má sport hned několik zástupců, kteří si dělají nárok na to, být tím hlavním reprezentantem sportovního hnutí.

Na straně jedné mám za to, že čelní představitelé sportovního hnutí jsou vůči státu poněkud „krotcí“ a potřeby sportovního hnutí neprezentují dostatečně razantně. Na druhé straně považuji za poněkud nešťastné, že na státní úrovni je péče o sport zastřešována ministerstvem školství, mládeže a tělesné výchovy. Bohužel většina dosavadních ministrů považovala sport a péči o něj za jakési nechtěné dítě a na nedostatku tolik žádoucí společenské podpory sportu to je, bohužel, znát.

Text: Metropol, foto: archiv Michala Krause

Tématické zařazení:

» Více » Rozhovory