Miláček publika je doma v Čechách - Rozhovory - REGIONÁLNÍ NOVINY

7SEVEN

Rozhovory

Miláček publika je doma v Čechách

Ikona

12. listopadu 2010, 19.46 | K teplickému kulturnímu a společenskému životu už řadu let neodmyslitelně patří charismatický kanadský dirigent Charles Olivieri Munroe. Třináctou hudební sezonu plní poslání šéfdirigenta Severočeské filharmonie Teplice a za tu dobu se stal miláčkem tamního publika. Díky svému výjimečnému talentu a nepřehlédnutelnému osobnímu kouzlu si vydobyl umělecké renomé, které zdaleka přesáhlo hranice České republiky.

 

Diriguje ty nejlepší orchestry po celém světě a hostuje na prestižních operních scénách jako jsou milánská La Scala, Il Teatro Fenice v Benátkách nebo Berlínská opera.

 

Jak byste zhodnotil vývoj orchestru za období, ve kterém ho vedete jako šéfdirigent?

Jedním slovem – skvělé. Za těch třináct let jsme já i orchestr udělali obrovský pokrok, především po umělecké stránce. Ten vývoj je neuvěřitelný, ale nejen co se týká umělecké stránky, také návštěvnosti a zájmu publika. Máme vyprodáno na každý koncert. Hrajeme také mnohem více koncertů mimo Teplic a i v zahraničí. Když teď mluvíte s muzikanty v Praze, tak všichni vědí, co se v Teplicích děje, protože Severočeská filharmonie není jen nějaký regionální orchestr, který „jakž takž“ umí hrát. Proto jsem pořád tady, protože cítím ten zájem publika a tu zvláštní atmosféru. Orchestru se daří také díky finanční podpoře města Teplice, Ústeckého kraje i dalších sponzorů. Myslím si, že v tomto městě vzniklo po revoluci v kulturní oblasti něco výjimečného, co možná není nikde jinde.

 

Čím jste obohatil hudební dramaturgii orchestru a čím ona obohatila vás?

Během těch třinácti let jsem objevil a poznal mnoho neznámých českých skladeb, které ale nebyly nové jenom pro mě, ale i pro orchestr a posluchače. Našel jsem hodně skladeb od Antonína Dvořáka a Bedřicha Smetany, které jsou méně známé a nehrály se. V této sezoně jsem dirigoval s různými orchestry po světě, například Opus 111 od Antonína Dvořáka, což je jeho poslední skladba, a Píseň bohatýrskou, což je nádherná, ale také málo známá skladba i v České republice. Repertoár orchestru jsem rozšířil i o takové skladby, jako je Alpská symfonie od Richarda Strausse, Svěcení jara od Igora Stravinského, nebo Mahlerovy symfonie. Co se zdálo ještě před deseti lety příliš moderní, experimentální nebo dokonce provokativní, dnes se těší velké oblibě u orchestru i publika. A pořád to jde dál. Také je to díky tomu, že orchestr má více členů a můžeme si dovolit hrát i větší a náročnější skladby.

 

Co pro vás osobně znamenají Teplice?

Pro mě je podstatné, že tady mohu stále dirigovat, a že mohu patřit do teplického společenství. Dostal jsem několik osobních pozvánek, například nedávno do pořadu Na plovárně k Marku Ebenovi, ale já jsem to necítil jenom jako prezentaci mé osoby, chci při takových příležitostech především reprezentovat Severočeskou filharmonii a také město Teplice, a to mě velmi těší.

 

S jakým největším problémem jste se potýkal, když jste začínal svoji kariéru jako šéfdirigent orchestru?

Řekl bych, že na začátku pro mě byla opravdu největším problémem komunikace. V Teplicích jsem nastoupil poprvé jako šéfdirigent a chtěl jsem hned ukázat nějaké změny. Tenkrát jsem byl mladý, nebyl jsem tak trpělivý jako dnes a nebyl jsem tak diplomatický. Chtěl jsem všechno řešit hned, a protože jsem mluvil česky mnohem hůř než nyní, nebylo to pro mě často jednoduché. Mým přáním je stále, abych mluvil ještě lépe. Další věcí je, že když dnes už je orchestr na vysoké úrovni, byla by škoda ustrnout a zůstat na stejném místě. Proto chci neustále pokračovat ve vývoji, jít nahoru a očekávám to nejen od orchestru, ale i sám od sebe, protože já na sobě hodně pracuji. A tyhle moje vysoké nároky možná někdy zapříčiní problém.

 

Chtěl byste se časem vrátit zpátky do Kanady, nebo žít v nějaké jiné zemi?

V Kanadě mám bratra a kamarády, a také tam mohu mluvit anglicky, a to je příjemné. Když dostanu pozvání a mohu dirigovat kanadský orchestr, je to pro mě velká čest a radost, protože máme špičkové orchestry ve Vancouvru, Montrealu, Torontu. Ale já se velmi dobře cítím tady, bydlím v Praze, což je blízko mého orchestru a jsem také pravidelně zván dirigovat pražské orchestry. To není typické, že nějaký dirigent má vztahy se všemi velkými pražskými orchestry jako je SOČR, FOK, Komorní filharmonie a další, takže bych klidně mohl mít kariéru jen tady v České republice. A také moje děti chodí v Praze do školy a do školky a moje žena tady pracuje, takže to vůbec nevidím, že bych se chtěl někam jinam stěhovat.

 

Vaše žena se narodila také na Maltě. Kde jste se seznámili, když jste dětství i mládí prožil v Kanadě?

Na Maltě, známe se už hodně dlouho, skoro od dětství. Ona studovala také v Torontu a po ukončení univerzity jsme se oba přestěhovali do České republiky. Já jsem šel studovat do Brna a ona těsně po revoluci učila angličtinu na Vojenské akademii. Bylo to trochu kuriózní, když jako jedenadvacetiletá učila všechny ty generály.

 

Máte sedmiletou dceru a pětiletého syna. Chodí vaše děti do anglické školy a školky nebo do české?

Dcera Kira chodí do české soukromé školy PORG Václava Klause mladšího. Je to výborný ředitel a s jeho školou jsme spokojení. Nico chodí také do české školky na Barrandově.

 

Jak vychováváte svoje děti? Umíte být na ně přísný?

Nejsem moc měkký, to není dobré, ale ani moc přísný. Snažím se najít střední cestu a hlavně se snažím být fér. Děti mi neříkají tati, ale Charlie, ale ne proto, že bych si to přál. Začala s tím Kira, když se naučila mluvit a slyšela, jak mi říká moje žena. Ale zvláštní je, že ženě říkají normálně máma.

 

Slavíte Vánoce jako u nás, nebo máte jiné tradice?

My zrovna nejsme na ty české ryby, když je vidíme v těch kádích na ulici, ale spíš máme husu. Jinak slavíme všechno jako tady, stromeček, dárky a podobně.

 

Učíte na dirigentském oddělení Hudební fakulty AMU. Jaký jste pedagog?

Myslím, že jsem trochu jiný, že nejsem typický profesor. Pro tu školu jsem byl zajímavý, že jsem Kanaďan a že ještě patřím k té mladší generaci, takže můžu něco ukázat jinak. Chci je naučit hlavně tu praktickou stránku a také ukázat hudební dramaturgii, kterou prosazujeme právě v Teplicích. Učím je skladby, které neznají, ale měli by znát, například Svěcení jara nebo skladby od Ravella, myslím, že jsem jediný profesor, který tohle na této škole učí.

 

Vyhrál jste několik mezinárodních dirigentských soutěží. Které ceny si nejvíce vážíte?

Pořád si nejvíce cením vítězství v dirigentské soutěži Pražského jara. Pro mě to byl větší stress, než kdybych soutěžil někde v cizině. Bydlel jsem už v té době v Praze a přece jenom mě znalo už dost lidí, takže to pro mě bylo dost těžké. Vlastně jsem ani nikomu neřekl, že jsem se do soutěže přihlásil. A byl to jeden z mých nejkrásnějších zážitků v životě.

Text: Ludmila Petříková

Foto: Miroslav Rada

Tématické zařazení:

 » Více  » Rozhovory