Češka nejlepší břišní tanečnicí - Rozhovory - REGIONÁLNÍ NOVINY

7SEVEN

Rozhovory

Češka nejlepší břišní tanečnicí

Ikona

20. října 2009, 10.40 | V devíti letech, v roli Cossety a po boku nejslavnějších českých muzikálových hvězd, poznala, jakou atmosférou dýchá Divadlo na Vinohradech, když se v něm odehrává první český „velkomuzikál“ Bídnici. Muzikálové herectví se sice stalo Katčinou profesí, v současné době o ní ale spíš uslyšíme jako o první Češce, která dobyla svět jako orientální tanečnice.

 

Orientální tanec poslední dobou získává v našich zeměpisných šířkách na popularitě. Tancem, donedávna evokujícím pouze vzpomínky na pohádku O sultánovi, vyplňuje svůj volný čas leckterá obyčejná žena. Každý z nás si dovede představit vlnící se tanečnici a každý z nás bude v jejím tanci tušit erotický podtext. Ve skutečnosti tomu ale prý tak není…

Jaká je tedy pravá filozofie orientálního tance?
Historicky je orientální tanec považován za nejstarší na světě a vznikl jako tanec rodiček. Vydlabala se jáma, ve které hlavní aktérka rodila a ostatní ženy tančily okolo. Původně to byl tedy tanec „ženy pro ženy“. Postupem času se samozřejmě vyvíjel, a přestože je dnes jinak chápán v Egyptě, v Africe, jinak v Evropě, v principu je považován za umění. Vznosné, krásné, ale velice náročné umění.
 
Jako první Češka v historii jste zvítězila v nejprestižnější soutěži konané v rámci Nile Group Festivalu v egyptské Káhiře. Přestože do Káhiry jezdíte často, soutěžila jste poprvé.
Já jezdím do Káhiry asi pět let za vzděláním a doposud jsem opravdu nesoutěžila. A dlouho jsem ani nevěděla, jestli se k tomu odhodlám, protože konkurence z celého světa je zde opravdu veliká. Letos, když jsem na festival přijela, jsem začala přemýšlet o tom, jestli, s ohledem na pracovní závazky, budu mít vůbec ještě možnost tam každý rok jezdit a jestli tohle není třeba moje poslední šance. Nakonec jsem se rozhodla, že to zkusím.
 
Měla jste trému?
Měla, ale jakmile jsem přišla na jeviště, tak ze mě spadla. Já si dokážu na jevišti srovnat v hlavě, že to není nic životně důležitého, že je to vlastně jenom pro radost. Takhle to mám nastavené, i když hraji divadlo. Obecně ale soutěže nemám moc ráda, za svoji devítiletou kariéru jsem zkusila jen čtyři. (1. a 3. místo v Berlíně, 1. místo v Praze a 1. místo v Káhiře – pozn. red.)
 
Patřila jste v soutěži mezi favoritky?
Favoritkou jsem rozhodně nebyla. V porotě mě neznal vůbec nikdo. Sice tam byli někteří učitelé, ke kterým jsem chodila na semináře, ale ti neměli žádnou šanci mě zaregistrovat. Na semináře chodí spousta lidí a já mám navíc takovou povahu, že vždycky stojím vzadu. Tam je nejvíc místa, nikdo tam do vás nestrká, nikdo se necpe.
 
Ani vy sama jste úspěch neočekávala?
Moje vítězství mě opravdu překvapilo. Ani trochu jsem ho neočekávala, přestože jsem měla z vystoupení strašně dobrý pocit. Já jsem se dokonce po svém vystoupení převlékla z kostýmu. Vzala jsem si džíny, tričko, tenisky a tak jsem čekala na vyhlášení výsledků, které se odehrávalo asi ve tři hodiny v noci. Když se teď nad tím zamyslím, trošku mě mrzí, že jsem neměla kostým, protože pak mi bylo i trapné vyfotografovat se třeba s porotou. Ale opravdu bylo vidět, že jsem to vůbec nečekala.
 
Kdybyste byla nejlepší na světě ve sportovní disciplíně, vyhrála byste medaili a finanční odměnu. Co vyhrává nejlepší tanečnice?
V Kářiře to byla korunka, soška, náramek, dva kostýmy. Ale třeba v Berlíně, kde se mnou vyhrála Korejka, nám výhru 300 EUR určenou pro první místo rozdělili. To mi přišlo na jednu stranu úsměvné, na druhou stranu nefér. Všechny dary za výhru beru spíš jako bonus, není to nic podstatného. Daleko více si vážím možnosti příští rok v Berlíně vyučovat, vážím si pracovních příležitostí, které z výhry vzešly.
 
Na soutěži v Berlíně se na „medailové“ příčce umístily i vaše kolegyně z Centra Tance, které tančily ve skupině. Čím to podle vás je, že jsou Češky tolik úspěšné?
Všeobecně jsou favorizované Rusky. O nich je známo, že hodně dřou a pracují na sobě. Myslím, že Češky mají tu výhodu, že i když jsou k sobě přísné, třeba stejně jako ty Rusky, nejsou tak urputné, takže pohyb vypadá přirozeněji. Rusky jsou sice výborné v technice, ale často jim chybí výraz. Češky jsou uvolněnější a více si to užívají.
 
Musíte jako orientální tanečnice držet dietu, dbát na to, abyste nepřibrala?
Rozhodně ne. Každý špíček navíc je ideální. Orient sluší ženám, které jsou zaoblené, které jsou prostě ženské. Já sama si občas říkám, že bych mohla kvůli tanci trochu přibrat, ale zase se musím držet kvůli divadlu. Takže jsem taková zlatá střední cesta.
 
Zmínila jste divadlo. Po sedmnácti letech znovu účinkujete v muzikále Bídnici, znovu v roli Cossety, znovu po boku Jana Ježka jako Jeana Valjeana. Jaké je vstoupit dvakrát do stejné řeky?
Úžasné. Z doby, kdy jsem hrála Cossetu jako malá, si pamatuji hlavně atmosféru, bylo to moc krásné. Dospělou Cossetu si taky hodně užívám, ta role mi hodně sedne i pěvecky. Je to taková moje osudová role.
 
Tanec je ve vašem životě všudypřítomný, jak relaxujete, co děláte, když si od něho chcete odpočinout?
Já moc nerelaxuju. I když teď po létě, kdy jsem natočila tři instruktážní DVD, tančila osm hodin denně, druhý den se sotva postavila na nohy, to jsem si říkala, že bych měla zvolnit. Ale zase přišlo divadlo. Když už relaxuju, tak hodně ráda chodím na masáže, ale to je většinou, až když mě něco bolí. A miluju filmy. V kině i doma pod peřinou.

Tématické zařazení:

 » Více  » Rozhovory