Ještědman nechce být jen rekordman

Rozhovory

Ikona

30. září 2009, 18.39 | Extrémní podmínky Ještědských hor pro sportování jakoby spíše lákaly k tomu, aby se na svazích uskutečňovaly ty nejkurióznější druhy sportů. Od roku 1900 se pokoušela již celá řada sportovců o co nejčetnější zdolání vrcholu. Nejdřív šlo o odtučňovací kůru, ale později se z výstupů vytvořila speciální ještědská disciplína.

Dnes se na trase k vrcholu lze setkat s Jiřím Mánkem pokračovatelem tradice výstupů. Jeho vyprávění má téměř mysteriózní nádech.

Jste znám svými výstupy na vrchol Ještědu, kam také doprovázíte turisty. Připadáte si jako mýtický Charon? Co vás na tuto myšlenku průvodce výstupů a rekordmana ve výstupech přivedlo?

Jako Charon si vůbec nepřipadám. Lidé říkají spíš, že jsem blázen, ale v jistém smyslu je to pravda, protože normální člověk by něco takového nikdy nečinil. Ale říkám si, že je lépe chodit v přírodě na čistém vzduchu, než sedět v hospodě. V literatuře jsem se dočetl o předválečných rekordech Němek Flassakové a Mandelíkové ve výstupech na Ještěd s poznámkou profesora Nevrlého, že tyto výkony již bezpochyby nikdo nepřekoná. On to nikdo za těch 70 let ani nezkusil. No a tak jsem to zkusil.

Exkluzivita, neobvyklost turistiky po stejné trase má i své úskalí, kdy jsou pro vás výstupy nejobtížnější? Chodíte v každé roční době a za každého počasí?

Při zdolávání rekordu s časovým limitem 709 výstupů za rok jsem musel chodit celý rok. Ne každý den, někdy lilo, někdy se vmísila kocovina či jiné zákeřné choroby, ale těch dnů absence bylo málo. Sníh, mráz, vedro, vítr nevadí, nejhorší byla kombinace deště a větru. Měl jsem strach z jednotvárnosti výstupů dlouhodobě na stejný kopec, ale nebylo to tak zlé. Cest je asi osm, turistické stezky, pod lanovkou, po sjezdovkách, nebo jen tak lesem a sbírat houby, borůvky či odpadky, v létě i na kole po silnici nebo v zimě na lyžích či na pekáči. Mění se počasí, příroda, výhledy, potkáváte různé lidi, zvěř, zažijete spoustu neobvyklých zážitků. V žádném případě to není monotónní.

Jak je trasa k vrcholu dlouhá a kdy je nejobtížnější?

Trasa je nejdelší, když zvolím hřebenovou cestu přes chatu na Pláních (to je 6 km, nejkratší cesta pod lany je 1 350 m) a nejobtížnější je, když napadne čerstvý sníh a musím šlapat stopu po kolena i výše v hlubokém sněhu. Mívám problémy s divokými snowbordisty, kteří mi často prošlápnutou stezku i v lese zahrnou a já při dalším výstupu zapadám znovu.

Doprovázely vás při cestě někdy zajímavé osobnosti?

Zajímavých osob bylo mnoho. Potkal jsem dva primátory Liberce, různé další rekordmany - vozíčkář Jiroudek vyjel na Ještěd devětkrát v invalidním vozíku, jeden borec vyběhl na Ještěd za 13 minut, pražský advokát JUDr. Pavlů celý kopec vycouval autem, Petra Kurowski absolvovala horolezecký kurz, aby mohla slanit po konstrukci a další. Uprostřed kopce u sloupu lanovky jednou mě předběhl malý chlapec. Nestačil jsem mu, ani jeho rodiče. Bylo mu 3,5 roku! Jindy jsem nestačil starší dámě z Liberce, která rovněž lezla stylem „veverka“ a sdělila mi skromně, že je jí teprve 83 let!

Potkáváte se cestou se zvířaty? Sledujete přírodu nebo jen supíte do vršku?

Příroda je nádherná, stále ještě, i když jí dáváme zabrat a i když někdy trochu pospíchám, vždy mám dost času se dívat na krajinu, která je každé roční období a vlastně každý den jiná. Za tu dobu jsem viděl mnoho krásných scenerií, které normální smrtelník nemá šanci spatřit a mrzí mě, že nejsem profesionální fotograf, protože to jsou zážitky skutečně unikátní. Srnky a zajíci jsou celkem běžní, potkal jsem i pár hadů, kuriozitou byla ovce běžící po silnici pár metrů pod hotelem na vrcholu. Jen nevím, proč všechna zvířata přede mnou přes moje mírumilovné a přátelské úmysly prchala.

Ještěd je místem bájných pokladů Našel jste poklady, které vás překvapily?

Na poklady dávných věků nevěřím, i když možná existují a jenom o nich nevíme. Ale pokladů v přeneseném slova smyslu bylo dost. Lze za ně považovat nezapomenutelné zážitky jako západy či východy slunce, světelné efekty milionů třpytivých briliantů ranní rosy ve slunečních paprscích, také svoji velkou lásku, kterou jsem nalezl díky svým výstupům na Ještěd.

Nejvíce „pokladů“ jsem nasbíral přímo na svazích kopce. Když nepočítám pár mincí různých měn, tak jsem za první rok výstupů, kdy jsem si z dlouhé chvíle vedl přesnou evidenci, nasbíral a odvezl přes 6 000 různých odpadků zanechaných v chráněné krajinné oblasti „takéturisty“. Kromě PET lahví, krabiček od cigaret a dalších obalů, kapesníků, různých plastů a střepů to byly i kuriozity, jako kompletní nahuštěná kola od auta včetně disků, hasicí přístroj, kovový odpadkový koš, lopata, kanalizační litinový poklop, dámské vložky použité i nepoužité a další.

Kolik výstupů jste již uskutečnil a v jakém časovém horizontu?

V roce 2006 jsem uskutečnil celkem 1 054 výstupů od Silvestra do Silvestra, bylo to překonání rekordu (709 výstupů) Lily Flassakové z roku 1937. Další roky byly mírnější, zaneprázdnění se zanesením výkonu do české Guinessovy knihy rekordů agenturou Dobrý den v Pelhřimově, s licencí Ještědmana, zdravotní problémy a další. Také přibývající roky se ozývají. Do konce roku bych rád překonal 1 603 výstupů, což je symbolické číslo výšky Sněžky.

Jaké rekordy ještě hodláte dosáhnout?

Rád bych překonal rekord Friedy Mandelíkové, která dosáhla 5 130 výstupů. K tomu mi chybí už jenom necelých 3 550 výstupů, ale říkám si, že jsem měl začít o 10 až 20 let dříve. Můj nejbližší cíl je meta 2 000 výstupů na počest mého konkurenta a spoluchodce Vladimíra Ježka z Liberce, který jako první přesáhl v rámci soutěže stovkařů v poválečném období l 000 výstupů, ale kvůli zákeřné nemoci byl nucen s výstupy přestat, nebo alespoň přerušit na metě 1 012. Jeho cíl byl právě těch 2 000 výstupů a věřím, že nebýt jeho nemoci, hravě by to dokázal.

Pokud mi budou údy sloužit, chci chodit dál. Další dílčí cíl je počet 2 654, výška Gerlachu, kdysi nejvyšší hora ČSR. Mám umělé kyčle, endoprotézy a nikdo neví, kolik ještě vydrží, připadám si jako Američan, který padal z 80ti patrového marakodrapu a když prolétával okolo 38. Patra, tak na otázku reportérů, jak se cítí, odpovídal s úsměvem „zatím je to stále ještě dobré“!

Text a foto: Milan Turek

Tématické zařazení:

» Více » Rozhovory