Pavel Pafko: Profesionál je bez emocí

Rozhovory

Ve svém oboru patří profesor Pavel Pafko ke světové špičce. Proslavil se operováním bývalého prezidenta Václava Havla. Loni předal vedení chirurgické kliniky Fakultní nemocnice v Motole mladšímu kolegovi. Po sedmdesátce však stále pracuje naplno. Sešli jsme v den, kdy neměl čas se ani pořádně naobědvat.

Pane profesore, jedna vaše bývalá studentka, dnes úspěšná lékařka, vzpomíná, že jste se zajímal nejprve o to, jaké sporty studenti provozují. Pak teprve přišla na řadu odborná medicínská problematika...
Je to možné. Se sportem mám dobré celoživotní zkušenosti a vítal jsem, když se mu věnovali i naši studenti. Výběr konkrétního sportovního odvětví také dost prozrazuje o charakteru člověka.

Jakému sportu dáváte přednost?
Celý život jezdím na kole, což je mimochodem společně se skútrem nejrychlejší dopravní prostředek v Praze. Věnoval jsem se i jiným sportům, například kanoistice. Nedávno jsem v rámci charity absolvoval jízdu z Aše na východní Slovensko, což obnášelo během krátké doby 1300 km. S Josefem Zimovčákem, který propaguje jízdu na vysokém kole, jsem absolvoval část trasy etapového závodu Vuelta ve Španělsku. Pochopitelně ne na bicyklu s obřím předním kolem, ale na svém scottu. Nedám na něj dopustit, z ruky bych ho nedal! Někdy se však na kolo nedostanu několik dní. I když jsem předal vedení kliniky mladšímu kolegovi, stále pracuji naplno.

Také prý sbíráte historické motocykly?
Motorky jsem měl rád už jako kluk, ale naše rodina neměla ani auta ani motorky. Ty, které jsem obdivoval, jsem později postupně sehnal. Momentálně vlastním pět českých motorek – veteránů a jednu anglickou – dvěstěpadesátku BSA z roku 1927. Ta je z nich nejcennější a všechny jsou renovované. Na motorce se stále rád svezu. Poklidná jízda na jednostopém vozidle umožní člověku vnímat krajinu. Zdůrazňuji poklidná. To, co na silnicích předvádějí někteří motorkáři, je hrůza, na kterou mnohdy doplácejí nejen oni sami.

Vaším nejslavnějším pacientem je bezesporu Václav Havel. Operoval jste však i jiné známé osobnosti, například cyklistu Jana Veselého...
Na pana Veselého vzpomínám jako na velmi skromného člověka. Vyhlásili ho za cyklistu století, ale on ze sebe nikdy nic nedělal, choval se pokorně. Poznal jsem mnoho vysoce postavených lidí, z nichž řada se tvářila, jakoby ve společnosti hráli mnohem vyšší roli, než tomu bylo ve skutečnosti. Veselý mi svou skromností připomínal Václava Havla. Žel bohu jsme Veselému už nemohli pomoci, bylo jasné, že je to jen boj o prodloužení.... Přemýšlel jsem o tom, jestli byl v době své kariéry amatér nebo profesionál. Když rozvážel na kole housky, byl za to placen. Byl tedy profesionál. Za svá vítězství však dostával jen plakety, tepláky a něco podobného. Jako závodník byl amatér. Veselý projevoval mimořádně všestranný talent, u profesionálů by ve své době byl bohatý. Hranice však byly tehdy pro něho i jiné zavřené.

Sledujete vrcholový sport a co si o něm myslíte?
Samozřejmě si nenechám ujít tak báječnou podívanou, jako je třeba Tour de France. Na druhou stranu jako lékař vidím, že vrcholový sport se už dlouho pouští za hranice přirozených lidských možností. A dostáváme se k problematice dopingu. Existuje seznam zakázaných preparátů, ostatní jsou povolené. Ale ta hranice mezi nimi je často tenká. Problematika dopingu je velmi složitá a mnohdy, když sportovce trestáme, nevíme přesně za co. Nerad bych, aby má odpověď vyzněla, že Pafko je pro doping, ale vezměte si příklad afrických běžců žijících ve třech tisících metrech. Přijedou k nám do nížiny a jsou pochopitelně ve výhodě. Tady sportovci ve snaze zmnožit červené krvinky kupují různé stany a chatky, kde lze simulovat hyposaturaci kyslíku. Je to doping? Myslím si, že je to totéž, jako když někdo žije v těch třech tisících. Kdyby měli sportovci finanční možnosti na půlroční pobyt třeba v Nepálu, natrénovali by stejně jako ti Etiopani. Nemohou si to však dovolit a chodí spát do hypoxických stanů. Dalo by se uvést víc podobných příkladů. Němečtí plavci si kdysi dávali vzduchové klizma v představě, že budou rychlejší. Je nebo není doping, když si někdo nafoukne konečník či tlusté střevo vzduchem? V každém případě je to nepřirozené jako ostatně celý vrcholový sport, kterým si lidé ničí zdraví. Najet na kole přes třicet tisíc kilometrů za rok, a bez toho nemáte v profesionálním pelotonu šanci, nemůže být zdravé a není to přirozené.

Proč jste zvolil medicínu a konkrétně chirurgii?
Můj otec, právník, říkával: Právo je disciplína, která se mění společenským zřízením. Medicína je potřebná pořád a není závislá na politice. Alespoň ne v podstatné míře, že ano. Moje generace navštěvovala střední školy v padesátých letech. V jazycích se tehdy moc vybírat nedalo – povinnou ruštinu trochu doplňovala angličtina. Technické vědy mě příliš nepřitahovaly. Medicína byla pro mě nejpřijatelnější. U pohovorů slýcháme, že uchazeči o studium medicíny chtějí pomáhat lidem. Zní to jako slogan, ale není prázdný. Pro medicínu je první předpoklad mít rád lidi. A s nimi jsem vždycky vcelku dobře vycházel. Vzpomeňte si na Cimrmana. V jedné hře se říká: Pořídil si hospodu, ale chodili mu tam lidi... S tím se nedá dobře provozovat nejen hospoda, ale ani medicína! I když je to široká disciplína počínaje laboratorní medicínou. V posledním ročníku jsem docházel na chirurgii a věděl, že tudy půjde moje cesta. Zajímala mě anatomie a vždycky jsem rád pracoval manuálně. A kombinace znalostí anatomie s manuální zručností je vlastně základ chirurgie. Na ní se mi líbí, že výsledek vašeho počínání je bezprostředně vidět.

O lékařích se říká, že neradi léčí své příbuzné. Zejména, když jde o vážnější nemoci. Operoval jste někoho ze svých blízkých?
Pokud operujete někoho blízkého, vaše racionální úvaha je modifikovaná emocemi. A emoce do medicíny nepatří. Profesionál je pokud možno bez emocí! Přesto jsem některé své příbuzné operoval.

Třeba manželku?
Taky. Těžko se to říká, ale ve chvíli, kdy já osobně přistupuju k operačnímu stolu, neuvažuju o tom, co by se mohlo stát. Je to jako v autě, když se vyhýbáte havárii. V první řadě musíte úspěšně tu situaci vyřešit, abyste havárii předešel. Přece se nemůžete zaobírat myšlenkami na to všechno, co by se mohlo stát dítěti, které sedí vedle vás. Nejspíš by se to v důsledku vaší nesoustředěnosti skutečně stalo. U mě je to tak, že nejprve řeším, co je třeba. Emoce samozřejmě později přijdou.

Co si myslíte o alternativní medicíně?
Mnohé postupy původně alternativní byly inkorporovány do univerzitní medicíny. Maďar Semmelweiss kdysi na univerzitě ve Vídni doporučoval rodičkám, které umíraly na infekce, aby si umývaly ruce. Univerzitní sbor to považoval za hloupost a vyhnal ho. Semmelweiss zemřel v Maďarsku zapomenutý jako psychiatrický pacient. V té době to byla alternace, protože nikdo nevěřil, že mytí rukou může zabránit úmrtí rodiček. Nehájím alternativní medicínu, ani s ní nemám osobní zkušenosti. Na prvním místě stojí medicína, kterou vyučujeme na univerzitách. Pokud bychom si mysleli, že alternativní postupy jsou užitečné, nepochybně bychom je zařadili do klasické medicíny. Sázka na alternativní medicínu znamená pro pacienta riziko. Moderní medicína je založená na důkazech. Medicinmani jsou lidé, kteří většinou chtějí pracovat na jistotu. Ale ve chvíli, kdy nemá klasická medicína žádnou zbraň v ruce, ta alternativní může ovlivnit minimálně psychiku nemocného člověka.

Nepřemýšlel jste někdy o vstupu do politiky?
Nabízeli mi to několikrát. Nabízeli mi i Brusel. Finančně by to bylo určitě velmi výhodné. Ale styděl bych se žít mezi lidmi, kteří mají tak neoprávněné bonusy. Myslím si, že člověk má pracovat na místě, kde může pro lidi udělat nejvíc. Když se věnujete medicíně desítky let, jste určitě užitečnější na operačním sále než v poslanecké lavici.

Text: Manfred Strnad

Foto: Petr Moidl, styling: Mike Zachevar, make up: Martina Hřebečková

Prof. MUDr. Pavel Pafko, DrSc.
je známý český chirurg, prolusl operací plic Václava Havla. Narodil se v červenci 1940 v Bratislavě, je ženatý od roku 1966, má tři dcery a čtyři vnoučata. Prof. Pafko vystudoval Fakultu všeobecného lékařství v Praze v roce 1963. Zpočátku se zaměřil na traumatologii, později na chirurgii jícnu. Od r. 1989 je jeho profesní doménou plicní chirurgie. Má zásadní podíl na zavedení transplantace plic do České republiky. Je zástupcem České i Slovenské republiky ve výboru Evropské asociace hrudních chirurgů. Téměř dvacet roků vedl III. chirurgickou kliniku v pražském Motole. Loni oslavil životní jubileum a vedení kliniky předal doc. Lischkemu. Stále však pracuje naplno. Značnou část volného času věnuje sportu, především cyklistice.

Tématické zařazení:

» Více » Rozhovory