Na jevišti jsem šťastná - Rozhovory - REGIONÁLNÍ NOVINY

7SEVEN

Rozhovory

Na jevišti jsem šťastná

26. června 2011, 08.46 | Televizní diváci znají herečku a moderátorku Báru Munzarovou především v souvislosti s rolí doktorky Barnové v seriálu Ordinace v růžové zahradě. Mamince osmileté Aničky přinesl značnou popularitu zdaněnou však třemi roky života téměř bez víkendů.

 

 V současné době má za sebou další hektické období, i když naštěstí kratší. Premiérou divadelního představení Interview s upírem v brněnské divadle Reduta se život Báry Munzarové vrátil do pravidelnějšího rytmu.

 

V Interview s upírem hrajete uklízečku…
Takové sociální zařazení po mě ještě žádný režisér nechtěl (smích). Strašně mě to bavilo. Děj se odehrává ve skladu elektrotechnického materiálu. Hraju takovou jednoduchou, prvoplánovou ženu se širokým a dobrým srdcem, intelektuálně nezatíženou. To vám je na jevišti příjemný oddych po všech těch Desdemonách, Maryšách, antických hrdinkách a muzikálových děvách! Martin Trnavský hraje skladníka a Radim Novák, jak už to v rámci divadelního spolku Frída bývá, je obsazený do asi patnácti postav. Představení, které bourá pomyslnou čtvrtou stěnu mezi divákem a jevištěm, napsal a režíruje Jakub Novota. Jde o jiný druh divadla, než na jaký jsem byla zvyklá. Zvláštní, nezařaditelný tvar a pro mě osobně výzva, jestli ho zvládnu.

 

Pociťujete nával práce jako potěšení? Nestává se z ní někdy břemeno?
Záleží na tom, o jakou práci se jedná. V „Upírovi“ se hodně improvizuje, ale v jasně daných mantinelech. Mám ráda improvizaci, ale nesmí z toho vzniknout „cochcárna“, což se kupodivu občas při jasně režijně vedených tvarech klasického divadla stává. Tohle představení má opačné kontury. Hledat něco nového je vždycky fajn. Herectví mě baví právě pro tuhle pestrost. Tohle představení navíc nabízí možnosti růstu v rámci repríz. V takovém případě únavu ani nevnímáte. Nejhorší jsou dlouho trvající stereotypy. Jsem spíš sprinter na krátké tratě. Nejvypjatější období před premiérou „Upíra“ trvalo jen pár týdnů, což byla úplná legrace ve srovnání s natáčením Ordinace s dvaadvaceti natáčecími dny v měsíci a často o víkendech. Mám za sebou tříletý tobogán - kolotoč, který mě pomohl v tom, že mě sice velmi neomaleným způsobem sundal ze vzdušného zámku rodičovské výchovy, kde platilo rčení, že „se slušností nejdál dojdeš“, za to  mi ale otevřel oči. To je jedno, jestli zabrousíme do bulváru, který umí člověka zničit uveřejňováním lží a polopravd nebo do mezilidských vztahů. Všechno se dělo najednou a teď jsem s odstupem času ráda, že se všechno stalo, jak se stalo. Jsem na sebe pyšná, že jsem neuhnula a tu cestu si prošla rovně i za cenu velkých bolestí. Pozitivní na tom bylo, že jsem se naučila hospodařit s časem a energií. Jsem šťastná, když pracuju, ale když mám náhodou dva tři dny volno, umím ho  využít.

Jak nejraději?
S dcerou Aničkou a volný čas věnuji samozřejmě i relaxaci. Jako malá jsem hodně sportovala, strašně mě bavila atletika. A ráda sportuju pořád. Jezdím na kole a díky starší sestře Tereze i na koních. Jak můžu, prchám do přírody. A jednou si snad konečně dodělám pilotní průkaz. Když jste ve vzduchu, všechny starosti necháte na zemi a nikdo na vás nemůže. To je parádní pocit! Když mám absťák po lítání, zavolám kamarádovi - nahoď motor a jdeme si alespoň na hodinku zalítat. Ale taky se umím zavřít doma na zahrádce s dobrou knížkou, nikam nejít a nikoho nepotkat.

 

Divadelní dráhu jste začínala v Plzni, poté jste působila na pražských Vinohradech. Můžete srovnávat?
Za pětileté angažmá v Divadle J. K.Tyla v Plzni jsem moc vděčná. Po ukončení studia na DAMU to bylo nejlepší vykročení do profesního života, jakého se mi mohlo dostat. Je to divadlo s tradicí a vynikajícími herci, zpěváky i baleťáky. Vyprofilovaná scéna s jasným vedením. Tím, že jsem začínala mimo Prahu a strávila v Plzni pět roků, unikla jsem na začátku herecké dráhy televizním nabídkám. Obávám se, že někteří dnešní mladí herci, kteří třeba dostanou příležitost zahrát si v seriálu, popularitu mnohdy nedokážou „vydejchat“ a mají pocit, že dosáhli všeho. Omyl, hlavní je v naší profesi divadlo! Měla jsem štěstí na práci s režiséry ze staré gardy. Evžen Sokolovský a pan Smoček vždycky jezdili do Plzně rádi pracovat. Tam divadlo ještě pořád voní divadlem. Hned po škole jsem měla možnost  zahrát si velké role klasického repertoáru. Dovedu si představit, že bych v Plzni šťastně naplnila celý divadelní život. Přišla však nabídka od Jiřiny Jiráskové z Vinohrad. Týden jsem chodila po Plzni s těžkou hlavou, nechtělo se mi odcházet. Měla jsem obavy, že neobstojím.
Zorka Kostková a Monika Švábová, dvě výborné plzeňské herečky, mě přesvědčily, abych nabídku přijala. Říkaly, běž holčičko, taková příležitost se už nemusí opakovat. Každé divadlo s sebou nese vlastní atmosféru. Voní tradicí, tím barákem a samozřejmě herci. V Praze jsem měla možnost hrát po boku vynikajících herců, z nichž mě někteří učili na DAMU, jako Dana Kolářová a Viktor Preiss. V Praze existuje „star systém“, chodí se na jednotlivé herce. Největší rozdíl jsem vnímala v hledišti. V Plzni diváci žádají kvalitu, lidé si jdou poslechnout literaturu a nečekají, že je budeme šokovat. V Praze se zvedla opona a slyšeli jste, jak si lidi šeptají, že „ten Preiss dnes nějak divně vypadá, tu a tu jsme viděli v seriálu a zdála se mladší...“
 

Jak zvládáte skloubit práci s osobním životem?
Na nepravidelnou pracovní vytíženost jsem zvyklá, vyrůstala jsem v ní. Všechno se dá skloubit! Kolikrát se stalo, že jsme rodiče se sestrou tři dny neviděly. Nebyly jsme však děti odložené k televizi. Volný čas s námi rodiče trávili velmi intenzivně. Byli jsme spolu, ne vedle sebe. Může to znít pateticky, ale rodiče jsou stále mými lidskými vzory. Jsem šťastná, že je mám. Nesu si je v sobě. Pro naše byla vždycky nejdůležitější rodina. Domov podstatnější než práce a tohle se snažím předávat dál Aničce.

Myslíte si, že se vaše dcera Anička také vydá na hereckou dráhu?
Bojím se, že nějaké geny tam budou (směje se). Co budu moct dělat?! Samozřejmě, že bych ji chtěla ušetřit veškerého hereckého trápení. Teď chodí do druhé třídy. Mezi kroužky, které navštěvuje, je také dramatický. Když nemůžeme zkoordinovat hlídání, já a můj bývalý manžel, Anička s námi v divadle občas je a zdá se, že i ráda. Ono se to ve správný čas někam „metne“. Rozhodně ale nemám ctižádost, abych ji odmalička někam cpala.

Rodiče vás prý od herecké profese zrazovali…
Tatínek jednou řekl, podívej se na mě, dopadneš špatně. Zrovna při tom myl nádobí (směje se). Na tohle téma byla debata krátká. Naši nám říkali svůj názor, ale nic nepřikazovali ani nezakazovali. Dobře věděli, že tuším, co herectví obnáší. Že je to život plný trápení. To, že vám diváci zatleskají nebo že máte fotografii v časopise, je jen jedna strana mince. Z toho se nenajíte ani vás to nenaplní. Herectví vás musí bavit se vším všudy. A já jsem na jevišti šťastná. Jedině na bulvár jsem si nezvykla. Nepotřebuji se zviditelňovat tímto způsobem. Netoužím být pseudocelebritou. Chápu, že film nebo seriál se musí prodat a negativní reklama v tom hraje velkou roli. Nejsem typ, který by obrážel večírky a dotočné. Netoužím po reklamě v bulváru na rozdíl od některých kolegů, kteří si ji třeba i platí.  
 

Žijeme v době válcované penězi...
Ano, dřív jsme měli společného nepřítele, ale teď je chaos. Chybí pozitivní vzory. Co si mají lidi myslet, když se v novinách objevují kauzy typu prezident krade. Sestřelujeme se na D1, všechno je dovoleno. Za poslední roky cítím kolem sebe zhuštěně negativní energii. Ptám se, kam tohle půjde dál?  Mnohdy si díky rodičovské výchově, která mě vždy vedla ke slušnosti, připadám jako mimozemšťan, který se do dnešní doby moc nehodí. Občas si říkám – jak jste mě to rodiče vychovali? Co jste mi to udělali? (směje se).

Tatínek vlastní pilotní průkaz a závodil v autech, nebála jste se o něho?
Ne, on je totiž fakt dobrej! Ve své kategorii „old timer car“, vyhrál, co se dalo. Od mistrovství republiky, až po Evropu. Byla jsem v té době ještě dítě a moc se mi líbilo, jak jezdil zatáčky smykem,protože tehdy nemohl sehnat pořádné pneumatiky, takže závodil na tzv. „slikách“, pneumatikách bez vzorku. Bylo to hodně efektní a vůbec mi nepřišlo, že taky nebezpečné. To spíš maminka se o něj bála.

Dáváte přednost autu nebo motorce?
V Praze určitě skútru. Nedávno jsem zvýšila kubaturu, ten starší byl líný (smích). Jezdím na  Yamaze 250. Na delší cesty mi vyhovuje čtyřmístný Mitsubishi Colt, ze kterého uděláte malý náklaďáček. Netoužím po velkých off roadech. Obecně radši investuji peníze třeba do cestování  a do prožitků,  než do věcí. Pocity radosti a štěstí mám zkrátka odhmotněné

 

Profil: Bára Munzarová
Herečka a moderátorka Bára Munzarová se 28. prosince 1971 v Praze narodila hercům Národního divadla Janě Hlaváčové a Luďku Munzarovi. Maminka osmileté Aničky odmalička sportovala, lákalo ji studium na FTVS-UK. Prosadily se však herecké geny a vystudovala DAMU. Ve svém prvním angažmá v Divadle J. K.Tyla v Plzni ztvárnila během pěti roků řadu klasických postav včetně Desdemony a Maryši. Hrála také v operetách a muzikálech. V souvislosti s hlavní rolí v muzikálu Holka nebo kluk se dostala do nejužší nominace na cenu Thálie. V roce 1999 přijala nabídku do Vinohradského divadla. Nejširšímu diváckému publiku je známá především jako doktorka Barnová ze seriálu Ordinace v růžové zahradě. Volný čas tráví ráda v přírodě podobně jako její o osm roků starší sestra Tereza, která je policistkou v Kutné hoře.      

 

Text: Manfred Strnad,  foto: Tomáš Lébr

Tématické zařazení:

 » Více  » Rozhovory